Místo zasvěcené nejen severským končinám aneb Manev blir mett før øynene :)
PĚKNĚ VÁS VÍTÁM VE SVÉM KRÁLOVSTVÍ ;D POHODLNĚ SE USAĎTE A ZKOUMEJTE JAK JE LIBO...ČÍM DÉLE, TÍM LÉPE :))) ZDRAVÍ KIMBBU

Únor 2010

Zajícův rok

25. února 2010 v 18:53 | Kimbbu
Obdivuhodně napsaná knížka s humornými prvky. Celý příběh se odehrává v divoké a stejně tak krásné laponské přírodě, kam se novinář Vatanen uchýlí, když se mu a jeho příteli fotografovi po jednom hektickém pracovním dni podaří srazit v autě zajíce. Vatanenovi prostě rupne v bedně, vyběhne za zajícem a už se nevrátí. A v této chvíli začínají všechna jeho divoká a nespoutaná dobrodružství. Tak třeba potká v lese, zrovna když zachraňuje zvířata před lesním požárem, jednoho chlapíka, který si vypálil na dovolené 10 litrů kořalky, ale o všechno přišel a zůstala mu jen ta pálenka, takže jen popíjí a neví coby, dobrák Vatanen mu s ní ovšem pomůže a pak se válejí v jezírku jako ta hovada a shoří jim nad hlavami celý les. Od dalšího muže, kterého potká, se dozví, že finský prezident je podvodník vzhledem k důkazům o náhlých změnách jeho lebky a tělesné konstrukce. Vatanen se celý ten čas živí menšími řemeslnickými zakázkami, které mu nebrání v tom, aby procestoval celé finské Laponsko. Tak se dostane až na jednu chatu, kde se koná mezinárodní diplomatický sjezd. Náhodou se s diplomaty vydá na lov medvěda, který se však nezdaří. Vatanen se sám pozve na následnou slavnostní večeři diplomatů, na které jeho zajíc hází bobky do talířů s chody. Část příběhu je vynechána z důvodů několikadenní kocoviny. Na konci se Vatanen opět vydává na hon medvěda, jelikož ho medvěd rozčílil a on touží po jeho krvi. Nastává velká honička, která končí až za hranicemi sovětského Ruska, kde Vatanen medvěda na pobřeží Bílého moře zastřelí. Podřízne mu hrdlo a žíznivě chlemtá černou krev, po které prahl tolik dní. V této chvíli ho Sověti zajmou a po několika dnech sedí Vatanen za zdmi finského vězení. Vatanen se ale nikdy nevzdává....

Sám Arto Paasilinna navštívil Vatanena ve vězení, kde mu byl nadiktován tento příběh :-)) Knížka je skutečně zábavná, místy až ironická, oproti některým jiným skandinávským autorům vzdává Paasilinna hold značně odlehčenějšímu stylu psaní, netvrdím však, že to rovněž platí i o látkách, kterým se věnuje, myslím tím pouze formu, kterou vše podává. Některé pasáže jsou docela stručné, ale na kvalitě knihy to rozhodně neubírá. Zapomněla jsem na úryvek, který se tentokráte konat nebude, protože už je kniha zpátky v knihovně... Věřím, že se vám bude líbit :-))

Milovníci sobů ať se se čtením této knihy připraví na nejhorší. (Vatanen si na nich totiž směle pochutnává.) Mimochodem, pro mě je dnes velmi truchlivý den, poněvadž jednomu mému sobíškovi upadl paroh, takže se ted rehabilituje v nemocnici...


Aku Louhimies

20. února 2010 v 17:52
Drsná země (Paha maa) - 2005

Mikael Håfström

20. února 2010 v 17:51
Zlo mezi námi (Ondskan) - 2003
Duch jezera (Strandvaskaren) - 2004
Hra s nevěrou (Derailed) - 2005
Pokoj 1408 (1408) - 2007

Rosa Liksom

20. února 2010 v 17:44
Prázdné cesty (Unohdettu vartti, Tyhjän tien paratiisit) - 1986, 1989

Arto Salminen

20. února 2010 v 17:43
Teorie sraček (Paskateoria) - 2001

Andělé všehomíra

17. února 2010 v 17:25 | Kimbbu
Knížka, která vám způsobí mnoho emocionálcích pohnutek a podle které byl natočen i stejnojmenný film islandského režiséra (Fridrik Thór Fridriksson). Zanechala ve mně opravdu hluboký dojem, hned jak jsem ji přečetla, měla jsem nutkání začít ji číst znovu pěkně od začátku, abych dosbírala vše, co mi mohlo poprvé vypadnout. Popravdě, dojemné pro mě bylo přečíst si už jen věnování na úvodních stranách. Vzpomínka na hrdinu z této novely, který byl reálnou postavou. Autor se nechal inspirovat pro napsání této knihy svým starším bratrem. V knížce mu říkají Palli, na náhrobku má vytesáno Palmi.

Nemá cenu psát obsah této knihy, pár slov bohatě postačí. Rozhodně vřele doporučuji. Děj jsou vlastně vzpomínky autorova bratra na dětství, dospívání, první projevy psychické nemoci - schizofrenie (hlavně její příčiny) a pobyt v psychiatrické léčebně s poetickým názvem Útes. Po celý život ho provází mnoho lidí, kteří odcházejí, přicházejí... Je to psáno opravdu z hloubky nitra. Nádherné, nemám slov. Několik dalších dílků k představení si pravé islandské duše.

Malý úryvek, který mě dojal snad ze všeho nejvíc:

s. 96
Seděli jsme ve voze a dívali se na moře. Rögnvaldur náhle řekl: "Je to jednoduché, Palli, stačí jen šlápnout na pedál..."
Považoval jsem to za žert, obvyklou ironii. Ani trochu se mi nechtělo umřít, když jsem seděl vedle něho, člověka, který mi dokázal, jakého přítele v něm mám, který na mně nezapomněl, přestože jsem byl zaživa pohřben a nikdo se ke mně nemusel hlásit.
To vše se mi vybavilo a Rögnvalda jsem pojednou viděl v novém světle, když mi maminka ukázala Ranní noviny s jeho úmrtním oznámením. A třebaže jsem bral léky, které potlačí všechny city, uvědomoval jsem si, že mi po tvářích sékají slzy: nic jsem nechápal, nic jsem nevěděl, ničemu jsem už nevěřil...
Nebo mi snad došlo, že cesty života jsou nevyzpytatelné? Že ti, kteří mají všechno, po čem my nemocní prahneme - hodnou ženu, nadané děti, dům, auto - že i oni, ano, i oni...
Máš pravdu, Rögnvalde, Útes je i jinde, není to jen špitál, jen budova, nýbrž háv utkaný z tak jemných vláken, že ho nikdo nevidí, ani císař, ani děti - ani ty a já.