Místo zasvěcené nejen severským končinám aneb Manev blir mett før øynene :)
PĚKNĚ VÁS VÍTÁM VE SVÉM KRÁLOVSTVÍ ;D POHODLNĚ SE USAĎTE A ZKOUMEJTE JAK JE LIBO...ČÍM DÉLE, TÍM LÉPE :))) ZDRAVÍ KIMBBU

Červenec 2010

Pixy

29. července 2010 v 18:22 | Kimbbu
K autorovi:

Max Andersson se narodil v roce 1962 v malé švédské vesnici Karesuando, která je situována na severu blízko Kiruny. Dominantním prvkem Karesuanda je zajisté KOSTEL (obrázek). Protéká tu také řeka Muonio, která tvoří hranici mezi Švédskem a Finskem. Druhá část vesnice se nachází ve Finsku, ale obě části jsou považovány za oddělené.
Max studoval grafický design ve Stockholmu a poté filmovou produkci v New Yorku. Zpočátku režíroval krátké filmy, avšak koncem 80. let začal kreslit komiksy. Jeho práce byly zveřejněny v mnoha evropských časopisech a také v USA a Japonsku. Věnuje se tvorbě undergroundových komiksů, které jsou inspirovány jeho vlastními sny a životem. Dnes žije se ženou v Berlíně.

Pixy:

Ústředními postavami jsou milenci Angína Pektorisová a Alka Seltzer. Jsou to takové sociální případy, a když Angína otěhotní, rozhodne se jít na potrat. Svět, ve kterém žijí, je totálně ulítlý, prostě takové sci-fi. Jednou Angíně zavolá její nenarozené dítě, embryo Pixy, které žije zhýralým životem, a Alka se rozhodne zajet do říše mrtvých, aby tam Pixyho našel a zabil - aby je už dál nemohl otravovat. Jenže jak později zjistí, embryo zabít nelze a ještě se stanou dobrými kamarády. Alka Pixyho vezme s sebou do říše živých. V jejich světě se popravují baráky a zprávy se píšou na krabice od mléka. Nějaká vyšší mocnost se snaží vytvořit nové lidstvo, které bude recyklovatelné, vysoce výkonné a nebude stárnout - každý zemře ve věku 89 let. Dál už nic prozrazovat nebudu, jenom přikládám malou ukázku...

embryo Pixy a Alka Seltzer s živými mincemi

pixy

Max Andersson

29. července 2010 v 17:52 | Kimbbu
Pixy - 1992 (česky 2001)
Kontejner - souborné dílo 21 komiksů (česky 2003)
Bosenský plackopes (česky 2009)

Švédsko

29. července 2010 v 17:49 Severská literatura
Mikael Niemi
Torgny Lindgren
Majgull Axelsson
Gabriella Håkansson
Stieg Larsson
Ingmar Bergman

Norsko v průběhu světových válek

29. července 2010 v 0:57 | Kimbbu |  Norsko
Tohle bylo téma mé úplně první seminární práce, měli jsme povolené jen 19. a 20. století a nic duchaplnějšího mě nenapadlo :)) Týká se to spíše jen těch válek, nechtěla jsem se totiž sr*t s meziválečným vývojem, páč by to bylo nadlouho a už jsem toho měla dost. K této příležitosti jsem si koupila v antikvariátu tlustou knížku Začátek cesty: podivná válka - Dánsko a Norsko a pak ještě Hitlerovu arktickou válku, kterou seženete v levných knihách za pár šupů oproti původní ceně. Ta druhá zmiňovaná se vážně hodí, kromě Norska je tam ještě Finsko, které bylo ve sporu s Ruskem. Je tam plno fotek a zajímavých informací, např. o křižníku Blücher (viz. písnička od Kamelotů), u toho příběhu jsem slzela, přiznávám :)) Rozhodně se čte Hitlerova arktická válka mnohem líp než tamto cosi. Jen kdyby byl čas...

Proč jsem psala o Norsku? Chtěla jsem jít totiž studovat skandinávistiku (takže taková příprava), ale nakonec jsem se tam stejně nehlásila... oni taky letos otvírali jen dánštinu a finštinu v Praze...

Takže kdyby si chtěl někdo počíst, tak mu to klidně pošlu :-)

Islandské unikáty

29. července 2010 v 0:40 | Kimbbu |  Island + Faerské ostrovy
Psala jsem o tom seminární práci, kterou jsem pořád odkládala, až jsem ji musela na poslední chvíli během 2 dnů sesmolit... Někomu možná může přijít dosti nevědecká, páč jsem to psala podle cestopisů - žádné jiné zdroje jsem bohužel nesehnala. Zahrnula jsem tam ty hlavní úkazy jako jsou ledovce, gejzíry, sopky a vodopády + nějaké zajímavosti. Nejdříve jsem si přečetla cestopis Jana Buriana - Sága o cestě na Island a ani jsem nečekala, že mě to bude tak bavit. Potom jsem si půjčila v knihovně ještě nějaké knihy, ale musím vyzdvihnout dvě z nich:

Barvy Skandinávie a Islandu od Jaroslava Lunera
a
Doteky severu od Petry Doležalové

Jsou to nádherné překrásné fotografické knihy, strašně ráda jsem si je prohlížela, ale vážily nejmíň 10 kilo - nejlepší bylo je odtáhnout v igelitce z knihovny ;D

Úplně nehorázně jsem slintala nad tou přírodou a barvami....

Nicméně, proč píšu tenhle článek - chtěla jsem jen nabídnout, kdyby měl někdo zájem si to přečíst, tak ať napíše a já mu to pošlu :))

Pavel Zajíček: Mařenická kniha + něco málo navíc

28. července 2010 v 23:54 | Kimbbu |  Český underground
Půjčila jsem si souhrn Pavla Zajíčka ze 70. let - Zápisky z podzemí (něco přes 500 stran) a říkala jsem si, že to přečtu jako nic, jenže to zase tak jednoduché není... Přečetla jsem teprve Mařenickou knihu a moc jsem toho z ní nepobrala, páč je to krutě zašifrované - teda alespoň pro někoho, kdo zná 70. léta jen z vyprávění, protože je osobně zažít nemohl - leda tak v minulém životě... Teď jsem u P. Zajíčkových dopisů z vězení a snad je i brzo dočtu, ale mezitím jsem začala číst aj Josefa Čapka, Miloslava Švandrlíka a pořád něco dalšího, no znáte to, takže nevím jak...

Něco k Pavlovi...
Byl jednou z nejvýznamnějších postav prvotního tuzemského undergroundu. V 80. letech emigroval do Švédska a potom do USA. S Milanem Hlavsou založil v roce 1973 experimentální kapelu DG 307, pro kterou psal texty a skládal hudbu. Vyšly např. tyto nahrávky: Gift to the Shadows, Uměle ochuceno, Dar stínům, Pták utrženej ze řetězu, Torzo nebo Kniha psaná chaosem. Nádherné informace o něm jsou v tomhle dokumentu: (Alternativní kultura - Poezie v podzemí - čt2)

Mařenická kniha je v podstatě něco mezi deníkem a poznámkovým blokem plným mnoha črtů, hesel, zážitků s přáteli, nápadů, myšlenek a snů... Najdete tu výborné postřehy a poznáte jedinečnost a genialitu jedné uvězněné duše...  Taky je tu pár textů zmíněné kapely DG 307,  např. Já a můj tas...

Ukázky z Mařenické knihy:

HLAVOPUSTINA

Sem majitel
hlavopustiny
kde je volno
Taky mam
střevodutiny
kudy chodí hovno

A teď moje oblíbená :))

vymyslel sem nový voňavky:
holka vočouzená nad borovicovym dejmem -
navoněná co2 - vůně mařeny za ušima -

-˃Tohle mě totálně dostalo... ;D

Mařenická kniha se jmenuje podle obce Mařenice, kde Pavel Zajíček nějakou dobu pracoval někde na pile nebo v lese, teď už nevím... A asi ho Mařenice hodně ovlivnily, obzvláště mařenický kostel, kterýmu říká mařenickej stařec...

A ještě další ukázka...

samozvanej světe
co mi dáš?

vodepsanej blbe
proč se ptáš?

protože mi hlavou
letí divnej sen

vodepsanej blbe
zab se v něm!

Našla jsem tam taky tuhle úžasnou fotku, která se mi velice líbí, takže ji sem nemůžu nedát...
zajicek
Je u ní napsáno: Na chatě manželů Němcových ve Studené u Telče, léto 1974, foto: O. Němec

Tahle se fakt povedla... :))

Bytost na kousky

28. července 2010 v 22:41 | Kimbbu |  Hodina poezie
S věnováním bratrům Topolovým a jejich geniální lyrice :))

Cítím to v nitru, jak mouka ztvrdlé housky
že moje bytost rozebírá se na kousky

Jak je to možné, že tak stabilní hmota
Z povrchu zemského slehne, dočista natotata?

Vyplývá z toho, že člověk v závěru jest
Prchavějšího základu než okřídlená lest

Kousíček mé duše kutálí se ze srázu
Však nehledá sobě žádnou sladkou oázu

Spočine v prachu všech nízkých energií
Které z něj potu v tváři tu lidskou špínu smyjí

Psí Vojáci - moje oblíbené kousky

28. července 2010 v 21:54 | Kimbbu |  Český underground
Před pár dny jsem se dívala na film Žiletky a pořád jsem čekala, kdy tam zazní píseň Žiletky, ale bohužel jsem se jí dočkala až když to končilo :)) Zato tam pořád hrálo Chce se mi spát... Takže si to musím vynahradit tady. A ta verze co tam zazní je úplně nejlepší ale nikde ji nemůžu najít. Jinak ten konec filmu jsem moc nepochopila, tak se na to asi budu muset někdy podívat znovu - je to takový až příliš metaforický ;D

Žiletky

Když je moon v Utahu
chytáme se za hlavu
zalitý v olovu
únavou na hubu

Pocity jak žiletky
žiletky mý baletky
a v pustým dni
pustý bradavky

Jedeme ve vlaku
a v podstatě furt
s peklem a andělem
než se nadějem

Žiletky na těle
žiletky v těle
žiletky ve vlasech
žiletky a jeden steh


Další budou Kruhy, protože mají úplně geniální text (tak jednoduchý, až to JE geniální).... a vůbec se mi líbí vždycky to Filipovo emocionální podání - nejvíc když řve...

Kruhy

Kruhy pod molem
Kruhy ve vrbě
Kruhy v pěstích
Kruhy před očima
Kruhy jak vzteklí psi
Svistot kruhů mezi tlapama

Tak mi pomož rozplést ty kruhy
Tak už mi pomož
rozetnout ty nekonečný kruhy


Mimochodem, zapomněla jsem zmínit, jak to Filip úžasně umí s klavírem, když poslouchám ty melodie a klavírní podklady tak žasnu...

Už sem hodím jenom jednu, aby to nebylo zase nějak dlouhý ;D

Takže Černý sedlo

Mám černý sedlo
a bílý řídítka
špatně skončíš
říkala mi maminka

Mám zlatej řetěz
a nesnášim holky
sem sebou chycenej
civilizovanej

Jak ste sladký kilometry
když jedu na svý harleyi
jak ste sladký patníky
když jedu do Brna
chyť si mě chyť si mě

Bez konce a začátku
vrženej do světa
upletu si oprátku
bez konce a začátku

Sem ňákej samotnej
koženej ničema
bez konce a začátku
duše blbá zničená


Část 1.

25. července 2010 v 20:37 | Kimbbu
            "Čas jsi ty sám", slýchával často František tuto větu, které nikdy dříve nerozuměl. Rozeznívala se mu v mozku pokaždé, když pomyslel na svého dědu. Vlastně ani nevěděl, zda je to opravdu jeho děda, leč choval v paměti obraz jistého starce, který s laskavým úsměvem na něho shlížel z pomyslného trůnu a tento pohled ho jako dítě uklidňoval. Teď však cítil obrovskou zlost, která ho rozžhavovala a trávila zevnitř jako pekelný oheň. Jak jen ho mohl tak sprostě podvést! Ano, teď už chápal význam oné věty. Avšak vůbec mu nedávala smysl, protože odporovala všem zákonům přírody. Vždycky se povídalo, že jakým životem žiješ, takovou smrt si uděláš, ale jak je potom možné, že on, nejzbožnější farník v celém Zdechlově, který žil tak příkladným životem, že by mu to všichni svatí záviděli, se nachází na cestě smrti!
            František Ježucha Kvadrapop, řečený Franta Kendroš nebo také krátce a výstižně Kožucha, měl rakovinu. Tato zpráva ho tak zaskočila, že se rozhodl totálně přeorganizovat svůj život. Vytáhl svůj deníček, vytrhal z něj všechny popsané stránky a celý svůj dosavadní život spálil v kuchyňském dřezu. Odedneška začíná život nový a bude brát v potaz jen toho, koho sám uzná za vhodné. Děda v jeho mysli ať se jde vycpat, on teď bude naslouchat jen sám sobě. Proč nezačít žít naplno a sobecky, když už má před sebou jen malý kousek života?

Ale abychom to vzali pěkně od začátku, Frantův život, tak jak si ho pamatoval, se započal asi takto:

            (z audionahrávky z hypnotických sezení):
            - Mami, já nechci ven! Nemůžu dýchat, někdo mě škrtí, nebo něco, to je fuk, hlavní je, že je to slizký, blé. Kolem stojí akorát banda kašparů, nějaká osoba zvolala: "Teda, to je ale chlupáč jedna malá!" To mě
uráží, nechci být žádná chlupáč jedna malá! Ta drzost, ženštino, co si to jen dovolujete, já bych vám pěkně od plic něco řekl, kdybych… no jó, kdybych mohl mluvit… jaksi to nejde. A druhá, ještě horší: "Cheché, paní, vždyť vy ste porodila opičku! A jaký má zvláštní pohled, jako by nás chtěla všechny zadávit, chachá! No jo, dyť má jedno voko modrý a druhý černý, to sem jaktěživa neviděla." Pche, chlípnice, já bych vám to nandal! A v rohu stojí pán, který mi přijde dost v poho, vypadá fakt slibně, jako by byl dovopravdy na úrovni. Perfekt, miluju černou barvu, však jsem taky vylezl z jednoho černýho tunelu, to je určitě moje spřízněná duše. Lstivý výraz v očích, až majetnický, vzpřímený držení těla, ostré drápiska, plášť až na zem, kéž by si pro mě přišel, ten by mě určitě nedal! - - Pane Kvadrapope, už se můžete probudit… -

            Není to nic neobvyklého, že příchod na svět může být tak traumatický. Franta tento zážitek brzy zapomněl, avšak o černém muži se mu ještě nějakou dobu zdálo. Když se s tím svěřil matce a popsal jí zjev toho pána, ke kterému pociťoval silnou náklonnost, okamžitě ho poslala k psychiatrovi. "Jednou to muselo přijít," říkala si. V té době mu byly čtyři roky a všichni si mysleli, že má příliš bujnou fantazii, takže započali s léčbou elektrošoky - ve Zdechlově je to velice uznávaná a léty osvědčená léčebná metoda na všechno - na rýmu, na horečky i na psychické poruchy. Dost ho to vzalo a není proto divu, že po několika dnech léčebného procesu raději všechny své sny zapomněl. V sedmi letech se z něj stalo tak bezstarostné dítě, že ho stavěli za příklad všem vyhlášeným zlobivým dětem. V té době se také začal pilně věnovat svému vzdělání a víře. Pravidelně se účastnil všech nedělních setkání a farář v něm viděl svého následovníka. Nikdo netušil, že ve Frantovi se hromadí potlačené emoce. Naoko se tvářil, že je všechno v pohodě, ale ovlivnil ho otcův odchod od rodiny a matčiny vychovávací puntičkářské manýry.

            (z deníku, dne 27. března 1979)
            Dneska jsem dlouho zkoumal svůj odraz v zrcadle. Zkoušel jsem si představit, jak by asi vypadal můj otec, ale když jsem viděl ten svůj opičí ksicht, ty oči dvou barev, došel jsem k závěru, že můj otec musela být nějaká exotická gorila, bo to snad ani není možné, aby existovala taková zrůda, jako jsem já. Myšlenky ve mně tak vzkypěly, že jsem tomu strašákovi v zrcadle pěkně jednu ubalil, zrcadlo to bohužel nevydrželo. Matce jsem namluvil, že jsem ho rozbil omylem při uklízení, ale stejně jí byly podezřelé ty šrámy na zápěstí. Hned však na to zapomněla, když přišla na binec za mým stolem.

            Potom začal čím dál častěji pomýšlet na odchod z tohoto světa, až se ho jednou odhodlal zrealizovat. Matka však včas zasáhla a začala řešit věci po svém a po způsobu zdechlovských podmínek - zavolala svému příteli psychiatrovi, který ihned nasadil léčbu elektrošoky. Frantovi nezbývalo, než předstírat náhlé oproštění od rouhavých myšlenek, aby se těch dotěrných bělooděnců zbavil, protože ho nenechali ve dne v noci v klidu. Zdálo se to jako účinná léčba, která však vedla k jedinému - k nashromáždění negativní energie v těle. Zhoubná buňka na sebe nenechala dlouho čekat. O pozornost se přihlásila však až o několik let později, když Franta omylem spolknul vidličku a musel jet do nemocnice na vyšetření. To už se nedalo nic dělat, protože ho prorostla jako červ jablko. V ten den si po dlouhé době vzpomněl na muže ze svých dětských snů.

*****

I. V jednoho Boha věřiti budeš

25. července 2010 v 20:35 | Kimbbu
Část 2.

Ježuchovo desatero

25. července 2010 v 20:23 | Kimbbu |  Má próza
Anotace: Novela o homosexuálně orientovaném chlapci, který konvertuje z přísné křesťanské víry na víru bez zábran, ke které ho přivede jeho láska ze snů...

Hlavní postavy: František Ježucha Kvadrapop a Ramael
desatero
Kapitoly:

II. Nevezmeš jméno Boží nadarmo
III. Pomni, abys den sváteční světil
IV. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi
V. Nezabiješ
VI. Nesesmilníš
VII. Nepokradeš
VIII. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému
IX. Nepožádáš manželky
X. Aniž požádáš statku jeho

SIGUR RÓS

24. července 2010 v 20:59 | Kimbbu |  Island + Faerské ostrovy
Sigur Rós je islandská post-rocková kapela.

Členové:
  • Jón þór Birgisson (přezdívka Jónsi) - zpěv, kytara, syntetická kytara
  • Kjartan Sveinsson (přezdívka Kjarri) - piano, klávesy, kytara, flétna
  • Georg Hólm (přezdívka Goggi) - basová kytara, xylofon
  • Orri Páll Dýrason (přezdívka mmm.. Orri) - bicí, klávesy

Kapela vznikla v srpnu 1994, ve stejný den, kdy se narodila Jónsiho sestra Sigurrós - odtud jméno kapely. Sigurrós můžeme přeložit také jako "vítězná růže".

Většina písní je nazpívána v islandštině, nicméně písně na albu ( ) jsou ve vymyšleném jazyce "vonlenska" - něco jako broukání, notování bez slov, jako to dokážou hudební nástroje - je to nazváno podle písně, ve které byla tahle technika poprvé použita.

Zpěvák Jónsi je homosexuál a je slepý na jedno oko.

Sigur Rós vytvořili také soundtrack k filmu Andělé všehomíra (Englar alheimsins) režiséra Fridrika Thora Fridrikssona.

Diskografie:
1997 - Von
1999 - Ágætis byrjun
2002 - ( )
2005 - Takk...
2008 - Með suð í eyrum við spilum endalaust

Album ( ) je zajímavé tím, že název alba ani názvy písní nejsou v podstatě žádné, navíc jsou texty nazpívané již zmíněným jazykem vonlenska, tedy jsou beze slov :))
sigur ros

Ukázka: píseň Hoppípolla z alba Takk...

Christian Morgenstern: Interessante Persönlichkeit

24. července 2010 v 12:20 | Kimbbu |  Auf Deutsch
galgenlieder
Christian Morgenstern war der deutsche Dichter, Journalist, Dramaturg und Vorgänger des Dadaismus, Surrealismus, Expressionismus und absurden Dramas. Er wurde am 6. Mai 1871 als einziges Kind des Landschaftsmalers Carl Ernst Morgenstern und seiner Ehefrau Charlotte Schertel in München geboren. Seine Eltern reisten viel und nahmen ihn schon von seinem dritten oder vierten Jahr an mit. Er war z. B. in Tirol oder in der Schweiz. Diese Jahre waren wichtig für sein Verhältnis zur Natur. Bald nach seinem zehnten Jahre verlor er die Mutter. Sein Lebensfreund war Friedrich Kayßler. Mit 16 Jahren erkannte er Schopenhauers Philosophie. Er war wie seiner Lehrer. Dann kam Nietzsches Philosophie über suchen der Seelen. Christian arbeitete in der Nationalgalerie in Berlin. Er halfe nach die Presse und übersetzt skandinavische Autoren, z. B. Henrik Ibsen, Björnsterne Björnson, August Strindberg und Knut Hamsun. Das bedeutet, dass er Norwegisch und Schwedisch sprechen konnte. Er besuchte Norwegen im 1898. Er interessierte sich für Buddhismus. Seit 1909 bekannte er die Antroposophie von Rudolf Steiner. Er litt sein Leben lang an die Tuberkulose, am Ende starb er. Im 1900 wurde seine Gedichtsammlung "Galgenlieder" erschienen. Sie erschafft die Welt des absurden Humors, der besonderen Situationen und wunderlichen Kreaturen. Die Welt ist verkehrt. Sie wendet alle soziale, artistische und sprachliche Konvention. Das ist die Welt des zaumlosen Humors und der Verspieltheit. Hier ist die fiktive Figur des Doktors Jeremias Müller, der die Sammlung mit mystische Darlegung ergänzt. Es ist in 4 Teile einteilen. Sie heißen: Galgenlieder, Palmström, Muhme Kunkel und Vorreden und Anmerkungen. Die Gedichte werden als Abzählreime geschrieben. Hier sind viele unverständliche Wörte und ausgedachte Sprache (Das Große Lalula).

Drsná země (Paha maa)

23. července 2010 v 10:00 | Kimbbu
paha maa
Tento film dokazuje, že Finsko opravdu je paha maa. Musím říct, že je to jeden z nejdrsnějších filmů, co jsem viděla, a to už jsem jich viděla. Snímek uvádí scéna, která je vlastně náhledem do budoucnosti, takže ze začátku netušíme vůbec, o co jde, čí je ten pohřeb, kterého se účastníme. Dvě hodiny příběhu jsou rozděleny na několik poetických částí: Viina (Chlast), Kirves (Sekyra), Perhe (Rodina), Lumihanki (Hromada sněhu), Poliisi (Policie) a Viimeinen erhe (Poslední chyba). Příběh je předznamenán tímto citátem:

"Do rukou budoucnosti nevinně zrození v této studené zemi severní."  Eppu Normaali ("Země truchlivých písní")

Hlavní úlohy sehrají Niko (hraje Jasper Pääkkönen), Tuomas (Mikko Leppilampi), Elina (Pamela Tola), Antti (Petteri Summanen), Hannele (Matleena Kuusniemi), Isto (Mikko Kouki), Teuvo (Sulevi Peltola) a Pertti (Pertti Sveholm).

Mohla bych napsat dějovou linii, ale je tak zamotaná a spletitá, že na papíře mi zabrala šest stran, takže bych se tomu radši vyvarovala :)) Je to prostě drsný příběh ze života plný realistických a zvrácených scén. Doporučovala bych spíše odolnějším jedincům.

Avšak mám pro vás malou ukázku ze scénáře, takové trošku filozofické řečnění, myslím, že je to zrovna z toho pohřbu:
"Nikdy jsem nechtěl, aby se to stalo. Pamatujete si na otázky, které jsme si navzájem dávali jako děti? Proč jsem, kdo jsem? Proč jsem se tady narodil? Proč nemůžu křičet, když se cítím špatně? Jaký je smysl života, když náš pozemský život je peklo? Ale musíme věřit, že nakonec se věci zlepší. Jinak nic nedává smysl."

Tak ať se líbí :-)

CELESTY

22. července 2010 v 23:24 | Kimbbu |  Finsko
celesty
finský power metal

Tohle není nejpovedenější fotka, ale nechtělo se mi hledat nic dalšího, jinak na internetu je toho víc :)) Docela mě zarazilo, jací jsou chlapci mladíčci, představovala jsem si je jinak.

Kapela pochází z městečka Seinäjoki, kde vznikla v roce 1998. Doposud vydala 4 alba, z nichž poslední, Vendetta, doprovázel filharmonický orchestr z Tampere a profesionální sbor.

Původní sestava se skládala z basáka Ariho Katajamäkiho a bubeníka Jereho Luokkamäkiho. O rok později se k nim připojil kytarista Tapani Kangas a během léta nahráli společně první demo. Oficiálně však vydáno nebylo.

Na jaře roku 2000, zatímco Tapani a Ari vstoupili do finské armády, se přidal J-P Alanen a přivedl s sebou zpěváka Kimma Perämäkiho. Nahráli demo Warrior of Ice, které oficiálně vyšlo na jaře 2001.

Brzy poté začal hrát na klávesy Juha Mäenpää. V březnu 2002 nahráli další demo Times Before the Ice a podepsali smlouvu se španělským vydavatelstvím Arise Records, aby na podzim 2002 nahráli své debutové album REIGN OF ELEMENTS.

V létě 2003 začali začali skládat materiál pro druhé album LEGACY OF HATE, které nahráli na podzim. Kapela popisuje album jako "agresivnější a temnější" než jejich debut. Během této doby odešel zpěvák Kimmo, kterého vystřídal Antti Railio, zpěvák z Vaasy. Druhé album vyšlo v květnu 2004.

V srpnu 2005 podepsali smlouvu s německou nahrávací společností Dockyard 1. V době, kdy se věnovali novému materiálu, přišel do kapely skladatel a kytarista Teemu Koskela. Nové album nazvali MORTAL MIND CREATION. Vyšlo v říjnu 2006.

V březnu 2009 vydali zatím poslední album VENDETTA. V srpnu vystoupili na anglickém Bloodstock Open Air festivalu - první koncert mimo Finsko. Ke konci roku 2009 se rozhodl odejít zpěvák Antti Railio (buhééé, měl lahodící hlas podobný Tonymu Kakkovi) a nahradil ho Tarjin bratr Tony Turunen (to je jméno ;D ještě ať se chlapec předvede).

Album Vendetta si určitě poslechnětě, už kvůli tomu orchestru a sborům, strašně se mi líbí třeba New Sin, Fading Away, Legacy of Hate Pt. 3, intro Prelude for Vendetta s návazností na Euphoric Dream, Autumn Leaves, Feared By Dawn...no v podstatě celý album :)))

Elling - Pokrevní bratři

22. července 2010 v 22:22 | Kimbbu
brodre
Z tohoto článku vznikne asi taková slátanina recenze na knížku a psychologického rozboru. Elling je vlastně románová tetralogie norského spisovatele Ingvara Ambjørnsena, z toho Pokrevní bratři (Brødre i blodet) je její třetí část, do češtiny jediná přeložená. (Kromě toho si také můžete v češtině přečíst Bílé negry, kteří se odehrávají v prostředí narkomanů - autorova rovněž velice významná kniha). Elling je muž trpící v poslední době poměrně rozšířenou psychickou poruchou - autismem. (U Ingvara je typické, že se věnuje vždy nějaké problémové skupině lidí. Přesto pro něj není problém podat jejich příběh humorně. Zdroje se o něm zmiňují jako o neprodávanějším současném norském spisovateli.) Elling je spolu se svým kamarádem z léčebny Kjellem Bjarnem propuštěn do normálního života a oba si s pomocí ošetřovatele najdou byt. Poté, co zemřela Ellingova matka, na kterou byl maximálně fixovaný, byla u něj hospitalizace nutná. Teď se má postavit na vlastní nohy. Pro normální lidi úplně obyčejná věc, ne však pro autisty. Přeskočím obecnou charakteristiku autismu a napíšu příznaky, které se projevovaly u obou mužů (autista musí splňovat min. 5 kritérií z všemožných charakteristik.) Takže:
Elling - si žil ve svém vlastním světě (celý svět si zmenšil na velmi malý prostor, za záclonou; okolí pro jeho svět tedy v podstatě neexistovalo.) Jak již bylo zmíněno, upnul se velmi na svou matku, po jejíž smrti u něj nastal totální kolaps. Dále pro něj bylo nepředstavitelné najít si životního partnera. Měl silně rozvinutou fantazii, vymýšlel si příběhy, na které mu Kjell Bjarne snadno skočil. Byl také velmi inteligentní. Byl závislý na rutinních činnostech. Trpěl telefonní fóbií, jelikož nesnesl, když při komunikaci neviděl tvář toho druhého. Nesnášel fronty v obchodech - když se do takové dostal, přišla na něj horkost a zděšeně utíkal pryč. Společně s Kjellem Bjarnem nebyli schopní navazovat jakékoli sociální kontakty a měli celkově nízkou úroveň praktických schopností.
Kjell Bjarne - byl mírně retardovaný a prostoduchý, nesnášel otázky na tělo, vypěstoval si motorický manýr - při rozrušení si třel pěstmi spánky a zavíral oči, byl zaostalý v komunikaci, měl velkou fyzickou sílu, nedostatek fantazie a tvořivosti v myšlení, zájem o mechaniku - našel se v opravování aut, abnormalitu chůze a motoriky...
Doufám, že vás to neunavilo, trošku jsem totiž autismus studovala v rámci psychologie, takže jsem si rovnou pro příklad rozebrala i tyhle dvě postavy :))
Elling a Kjell se jednoho dne překonají a vyjdou si do města. Usmyslí si, že mají chuť na vepřové s brambory a musejí ho dostat za každou cenu. Potom také pomůžou těhotné sousedce Reidun Nordslettenové, do které se Kjell zamiluje a později si pořídí každý jedno koťátko, která se jim stanou oporou v každodenních starostech. Elling se rozhodne, že se stane básníkem, a začne chodit na autorská čtení, kde se seznámí s jedním starým pánem, který je mu dobrým kamarádem. Elling chce prorazit se svou jedinou básní, tak ji začne balit do hlávek zelí v supermarketu a ejhle, povede se - dostane se tak jako anonymní básník do novin. Zásadním pokrokem v jejich životě je, když se oba autisté se svými novými kamarády vydají autem na výlet na chatu. Tam se chystá Kjell na intimní chvilky s Reidun, ale má jenom jedny smradlavé trenky, které nosí už měsíc, takže mu Elling musí půjčit svoje - vymění si je diskrétně u jezera. Kjell potom blahem celou noc chrochtá :))
To je jenom výcuc z celého jejich úsměvného hospodaření. Oběma se postupem času podaří většinu problémů způsobených autismem překonat. Objevují se tu také odkazy na některé slavné norské umělce - např. Edvard Munch, kterého Elling obdivuje.
Příběh se dostal i na česká jeviště pod názvem Chvála bláznovství, kde hlavní role ztvárnili Vladimír a Michal Dlouhých.   

Země je hříšná píseň

22. července 2010 v 11:12 | Kimbbu
mukka
Pro začátek bych chtěla napsat pár slov o autorovi románu, bude to věsměs to, co si pamatuju z doslovu :)) Timo se poprvé literárně projevil v patnácti letech, kdy donesl do jednoho finského vydavatelství svůj první počin, ve kterém psal příběh o svém vztahu s otcem dosti bouřlivým jazykem, vydavatel sice ocenil jeho vyzrálý spisovatelský um, ale odmítl dílo vydat. Timo, který do něj vkládal veškeré své naděje, byl zklamaný, ale psal dál, až se mu konečně podařilo vydat v roce 1966 první knihu Země je hříšná píseň (Maa on syntinen laulu), která se stala ve Finsku bombou a senzací. Od té doby se proslavil a začali za ním jezdit novináři, Timo však strašně nerad poskytoval rozhovory a novináři z něj většinou nic nedostali. Celý život strávil na severu Finska, v Laponsku, kde bydlel se svou ženou a několika dětmi. V dětství ho postihla mozková příhoda, přesto byl velice zdatným studentem, studia umění však nedokončil. Svůj krátký život zasvětil psaní, psal až do posledního dechu. V roce 1973 ve 28 letech zemřel na zástavu srdce. Dodnes patří ve Finsku mezi nejčtenější a nejváženější autory. Psal o drsných poměrech v Laponsku se silným vlivem lyriky; sex, sebevraždy a násilí nejsou v jeho knihách žádným tabu, právě z toho důvodu se o jeho knihách tolik mluví. Jako on to nikdo jiný podat neumí. Přesto, že žil tak krátce, napsal řadu knih - ať už  romány nebo povídkové knihy, kromě již zmíněné jsou to ještě: Tabu (1965), Píseň o dětech Sipirje (Laulu Sipirjan lapsista, 1966), Rudá (Punaista, 1966), Smrt psa (Koiran kuolema, 1967), A letní tráva umírá (Ja kesän heinä kuolee, 1968), Strach ze sněhu (Lumen pelko, 1970), Holoubek a mák (Kyyhky ja unikko, 1970). Timo mě svým zjevem strašně oslovil a zaujal a jen lituji, že toho nebylo do češtiny přeloženo více, nezbývá než se kvůli němu naučit finsky ;D
Román Země je hříšná píseň je jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla. Všude se uvádí jako balada, takže jsem předpokládala, že to bude celé veršované, ale jen několik veršů vždy uvádí jednotlivé kapitoly, jinak je to psané převážně formou prózy. Objevuje se tu celkem dost pasáží popisujících laponskou přírodu a převážně zvyky, způsoby, kulturu a morálku, prostě laponský folklór. Třeba hned v prvních odstavcích se píše o vesnické zábavě, při které se tradičně strhává ozbrojená rvačka a je zabit člověk. Chlapci se vždycky nalijí vodkou a pak se snadno vyprovokují a vybuchnou. Vesnička, která je pozadím celého příběhu, se skládá z několika statků, z nichž nejhlavnější aktér je statek Mäkelä, kde žije nemocná matka, pracující otec Juhani, dcera Martta, starý děda a slepý pes Panu. K jejich domu patří samozřejmě i sauna, která všechny členy sbližuje pravidelnými saunovými rituály. Každoroční nezbytností před zimou je nahánění sobů do ohrady, kdy je několik kusů rovněž podříznuto (je tu detailně popsáno, jak zkušený lovec vrazí sobovi nůž do krční tepny aby vykrvácel).
mukka
Do těchto končin zavítá i Laponec Oula Nahkamaa, do kterého se Martta zamiluje. Je popsán jako malý a křivonohý takovým způsobem, až je to přitažlivé :)) Nosívá tradiční laponský oděv, kamaše převázané barevnými pentlemi, kabátec a čepec. Tak si říkám, jestli autor nechtěl do této postavy otisknout sám sebe - samozřejmě jenom jako takové alterego. Očekávali bychom, že bude Laponec silný a statečný, ale při nejmenší potyčce bere zbaběle nohy na ramena. K němu ještě později.
Martta vystřídá během knihy několik milenců, nejdříve jednoho zrzavého souseda jménem Kurki-Pertti, potom svého Laponce a dokonce třináctiletého adoptivního bratra Hannese. Potom najednou zjistí, že je těhotná, postupně se to na ní začne projevovat a lidé z vesnice ji nehorázně pomlouvají. Když se malé narodí, je zrzavé, ale Martta se snaží všem napovídat, že je dítě černovlasého Laponce a zrzavé vlasy má po dávných předcích. Když už se téměř mluví o svatbě, Laponec nešťastnou náhodou zemře, také přičiněním své zbabělosti, částečně kvůli Marttinému otci, který neunese výčitky a nakonec spáchá sebevraždu - oběsí se před seníkem u jezera. Následky už tam dále rozváděny nejsou. Martta je v posledních scénách už téměř na prášky.
Další bouřlivou rovinu sehraje kazatel, který sem jednou za čas zavítá, aby v lidech probudil poslušnost k Bohu - za své hříchy by mu měli olizovat nohy. Pod fanatickým nátlakem se vyspí s Marttinou nevinnou přítelkyní Elinou Poutovou, která se měla vdávat - její ženich však poté, co zranil svého bratra při veselce, utekl a našli ho později v přírodě ohlodaného krkavci.
Velice vtipné je Marttino sexuální laškování s dědou, který v průběhu děje zemře a je mu vystrojen krásný pohřeb. Místo svateb se tu konají v podstatě samé pohřby, kterých se tu uskuteční ještě několik. Tím je naprosto vystižena drsnost severu, zároveň také hříšným chováním a způsoby všech obyvatel vesničky. Timo píše tak svěžím jazykem a o takových horkých tématech, že se to čte jedním dechem.

Kari Hotakainen

22. července 2010 v 9:59
Buster Keaton: Život a činy (Buster Keaton: Elämä ja teot) - 1991
Na domácí frontě (Juoksuhaudantie) - 2002
Chrám svatého Izáka (Iisakin kirkko) - 2004

Timo K. Mukka

22. července 2010 v 9:56
Země je hříšná píseň (Maa on syntinen laulu) - 1964
Píseň o dětech Sipirje (Laulu Sipirjan lapsista) - 1966