Místo zasvěcené nejen severským končinám aneb Manev blir mett før øynene :)
PĚKNĚ VÁS VÍTÁM VE SVÉM KRÁLOVSTVÍ ;D POHODLNĚ SE USAĎTE A ZKOUMEJTE JAK JE LIBO...ČÍM DÉLE, TÍM LÉPE :))) ZDRAVÍ KIMBBU

Srpen 2010

HIM - paras paras

30. srpna 2010 v 12:18 | Kimbbu |  Texty a překlady písní
Tadyhle uvádím svoje nejoblíbenější skladby a videoklipy od HIM (ty novější nahrávky už mě tolik nechytly, není nad klasiku)

HIM pamatuju už z dětství, jelikož se chlapcům v našich končinách velice dařilo, jejich klipy běžely i v komerčních televizích a v časopisech letěly Villeho plakáty, jejich hudba tu byla opěvována zaráz s Bon Jovim :))) Jak jednu dobu běžela aféra s Villeho bordelem v bejváku (že prý od něj i odešla přítelkyně páč měla dost jeho bordelářství), tak jsem měla vždycky strašnou chuť mu tam přijet uklidit ;D Úplně mě udivovalo, co všechno nenacpou do médií...

Ville Valo za mlada vypadá jak děvčátko ;)))

GONE WITH THE SIN - Odešla s hříchem

I love your skin oh so white
I love your touch cold as ice
And I love every single tear you cry
I just love the way you're losing your life

Ohohohohoh my Baby, how beautiful you are
Ohohohohoh my Darling, completely torn apart
You're gone with the sin my Baby and beautiful you are
So gone with the sin my Darling

I adore the despair in your eyes
I worship your lips once red as wine
I crave for your scent sending shivers down my spine
I just love the way you're running out of life


JOIN ME IN DEATH - Připoj se ke mně ve smrti

Baby join me in death

We are so young
our lives have just begun
but already we're considering
escape from this world

and we've waited for so long
for this moment to come
we're so anxious to be together
together in death

Won't you die tonight for love
Baby join me in death
Won't you die
Baby join me in death
Won't you die tonight for love
Baby join me in death

This world is a cruel place
and we're here only to lose
so before life tears us apart let
death bless me with you

this life ain't worth living


THE FUNERAL OF HEARTS - Pohřeb srdcí

Love's the funeral of hearts
And an ode for cruelty
When angels cry blood
On flowers of evil in bloom

The funeral of hearts
And a plea for mercy
When love is a gun
Separating me from you

She was the sun
Shining upon
The tomb of your hopes and dreams so frail
He was the moon
Painting you
With it's glow so vulnerable and pale

Refrén

She was the wind, carrying in
All the troubles and fears you've for years tried to forget
He was the fire, restless and wild
And you were like a moth to that flame

The heretic seal beyond divine
A prayer to a god who's deaf and blind
The last rites for souls on fire
Three little words and a question why

Z tohohle klipu úplně cítím Laponsko a Tima K. Mukku


Mika Waltari

29. srpna 2010 v 19:49 | Kimbbu
Plavovláska/Už nikdy nebude zítra (Kultakutri/Ei koskaan huomispäivää) - 1948/1942

Překladatelé finské beletrie

29. srpna 2010 v 19:46 | Kimbbu
Jan Petr Velkoborský
Markéta Hejkalová
Viola Parente-Čapková
Vladimír Piskoř
Ivan Schulz
Marta Hellmuthová
Helena Lehečková
Vladimír Skalička
Stanislav a Ivana Hniličkovi
Alois Šikl
Josef Holeček
Jan Čermák
Pavla Arvela
Andrej Rády
Marie Čermáková
Jindřich Trpák
Vladimír Skalička
Marek Světlík

Finsko-švédská beletrie:
Ivo Železný
Libor Štukavec
Naďa Bilincová
Dagmar Černohorská
Zbyněk Černík
O. Heidrich
J. Vrtišová
Milada Lesná-Krausová
Josef B. Michl
Dagmar Hartlová
Václav Marek
Michal Kovář Demeczi
Viola a Zdeněk Lyčkovi

Mladí rebelové (Mannen som elsket Yngve)

29. srpna 2010 v 19:31 | Kimbbu
Film režiséra Stiana Kristiansena je natočen podle stejnojmenného románu "Mannen som elsket Yngve - Muž, který miloval Yngveho", který napsal současný norský spisovatel Tore Renberg. Román je prvním dílem volné série knih o Jarlu Kleppovi, mezitím vyšly ještě další 4 díly. Svým stylem připomíná Larse Saabye Christensena.
Příběh se odehrává ve Stavangeru na konci osmdesátých let. Jarle Klepp a jeho kamarád Helge založí rockovou (punkovou) kapelu "Mathias Rust Band" pod vlivem pronikající hudby nové vlny (Joy Division, The Cure, REM, ...), čímž se snaží svůj každodenní život povznést na vyšší úroveň. Napíšou svůj velký hit "Píča Satan Anarchy Komando" ("Fittesatan anarkikommando") - název vymyslel nejspíš Helge během čekání na nádraží - a docela se jim daří. Potom se však na scéně objeví nový student, sladký hošík Yngve a Jarle ztratí hlavu...nejdřív svoje city tají, začne zanedbávat kapelu, kamarády, přítelkyni Catherine, snaží se být Yngvemu nablízku.

Jednou se jim podaří zorganizovat veřejné vystoupení kapely Mathias Rust Band. Před koncertem se Helge zhulí marjánkou a popadají ho samé šílenosti. Najde spícího Jarleho a na čelo mu napíše "kug" - norský výraz pro čuráka. Ten se potom probudí a ničeho si nevšimne. Pomalu se béřou na pódium. (ukázka) V hledišti se na něj usmívá jeho láska Yngve. Helge pod vlivem kuřiva vystoupení posere, poněvadž hodí flaňu ze svojí bicí soupravy...
  Jarle je naštvaný, zvlášť když se dozví, co měl celou dobu na čele. Odebéřou se na párty k jednomu maníkovi, který ji chtěl původně pojmout jako seanci o 5 lidech, než se o tom dozvěděla celá škola. Klukům se podaří zhulit se antikoncepcí, Jarle se potom vyspí s jednou třináctkou a Helge se tam cicmá s několika holkama zaráz. Na tomto večírku se udá nejvyhrocenější scéna a chudák Yngve uteče a pokusí se o sebevraždu. Jarle ho potom zajede navštívit do nemocnice, kde dojde k jejich prvnímu políbení a navzájem si vyjeví city ;D

Film končí nahlédnutím do minulosti, kdy se poprvé pořádně dali dohromady Jarle a Helge s Catherine.

"Mladé rebely" jsem koupila v Tescu, možná je tam mají ještě dodnes (ona totiž v této DVD edici vychází spousta skandinávských snímků, tak to tam jdu vždycky prohrabat, ale u nás toho moc nemají) ;D V našich končinách zaznamenal úspěch na různých festivalech. Je plný vtipu, ale i dráma a romancí. A hudby. Moc se mi líbil :)))

Obrázky:
Helge (Arthur Berning)
Helge
Jarle (Rolf Kristian Larsen) a Catherine (Ida Elise Broch)
Jarle og Catherine
A blonďáčka vám sem nehodím, páč se mi prostě a jednoduše nelíbil ;D

Stian Kristiansen

29. srpna 2010 v 19:28 | Kimbbu
Mladí rebelové (Mannen som elsket Yngve) - 2008

Sny / drømmer / unelmat

27. srpna 2010 v 19:57 | Kimbbu |  Mystika a metafyzika
molo
Myslím si, že sny jsou důležitou součástí naší existence, protože odrážejí naši minulost, přítomnost, ale i naše minulé životy a některé zračí dokonce budoucnost. Když se mi zdá stejný sen až třikrát, určitě to musí mít nějaký význam. Často přicházejí věci, které nám leží nejvíce na duši, nechápu však, kde se berou věci, které jsou odloženy hluboko v zapomnění, nedejžpak totálně vymyšlené vyfantazírované věci. Mám asi hodně silnou fantazii, páč si dokážu ve snech detailně vymyslet a propracovat snad celý vesmír.

Četli jste někdo Sigmunda Freuda a jeho výklad snů? Zajímalo by mě, jestli se to dá překousat nebo je to totální nebudu-radši-říkat-co :))) Ne že by nebyl zajímavá osobnost a nebylo mu k dobru, že má kořeny v naší krásné vlasti (;D), ale přijde mi, že ve všem viděl jenom ten sexuální pud...

Za nejzajímavější považuju živé sny a lucidní (jasné) sny.

Do lucidního snu se mi nikdy vstoupit nepodařilo, může to být také tím, že jsem se o to nikdy nepokoušela a pořádně se na to nesoustředila. Když už si v tom snu uvědomím, že je to jen sen, tak se pak hned probudím a nemám možnost to dál rozvinout. Dočetla jsem se, že je dobrým nácvikem soustředit se přes den dosti zaujatě na nějakou rutinní činnost - např. umývání rukou, zavazování tkaniček. Pořádně si prohlídnout všechny detaily. Když se totiž tato samá činnost, na kterou se denně soustředíte, promítne do vašeho snu, a vy na ni začnete jako vždy koncentrovat svou pozornost, zjistíte, že nemůžete zaostřit na detaily jako obvykle. Když to zkusíte vícekrát, jste s to uvědomit si, že sníte, a v tom okamžiku se jedná o lucidní sen a můžete začít vyvádět, co se vám zlíbí - krást, vraždit, mstít se, skákat z mrakodrapů.... Někteří jedinci úspěšní ve vyvolávání lucidních snů se zkoušeli i scházet, ale přijde mi to dosti nepravděpodobné, protože každý si sní svůj vlastní sen a nevěřím, že by se daly 2 jednotlivé sny 2 různých lidí spojit v jeden. 

dreams
Pokud bysme popojeli trochu dál, dostaneme se k tématu astrálního cestování :))) Nejlepší je se o ně pokusit krátce před usnutím, když už je jedinec v omámeném stavu, ale otázkou je, jestli má v oné chvíli vůbec ještě na nějaké cestování pomyšlení. V bdělém stavu je to poměrně složitá záležitost a každopádně by se u toho mělo ležet nebo aspoň polo-ležet v nějaké lenošce. Nejtěžším bodem je uvolnit každičkou část své bytosti. Stačí však, když použijeme větší dávku představivosti, vlastně na celou tuto akci je potřeba hodně fantazie a duševní síly. Když už jsme uvolnění, musíme se do toho pořádně opřít a představovat si, jak se začínáme pěkně po částečkách odlepovat a vznášet směrem vzhůru. Pomalinku a polehoučku. (Jednodušší cestou je astrálně cestovat pomocí lucidních snů, ale ne každý toto umění plně ovládá. Nicméně, když už se jednou dostaneme do lucidního snu a chceme začít astrálně cestovat, stačí si představit žebřík, nebo namalovat poklop či dveře a myšlenkově se přesunout do astrálního světa a je to.) Pro začátečníky je to však v této jiné sféře světa poněkud nebezpečné, takže se doporučuje na první pokusy jen prozkoumávat okolí a nezacházet nikam daleko. Nad naší zemskou sférou se totiž nacházejí další sféry, jedněmi z nich jsou éter a astrální sféra, nevím už, jak je to tam přesně. Tyto sféry nejspíš obývají určité bytosti - spíš takové energie - a našince by to mohlo vyvést z míry. Můžou být přátelští a taky nemusí a to by se pak mohlo někomu vymstít. Pokud si pořádně prohlédneme naše astrální tělo a tělo, které jsme zanechali v bezvědomém stavu, zjistíme, že jsou propojena stříbrnou šňůrkou. Kdyby se šňůrka poškodila, už se nemůžeme vrátit, řekla bych, že v tom okamžiku by nastala dokonce fyzická smrt naší tělesné schránky a my bychom zůstali někde v prčicích ;D Uvíznutí, jako sebevrazi - dokonce bych to nazvala duševní sebevraždou. (To si teď jenom domýšlím, když by se to někomu nezdálo :))) ) Co se týče stříbrné šňůrky, je to skutečně takové pojítko mezi naší tělesnou a duševní stránkou. Pokud se tu najdou nějací čtenáři Bernarda Jakobyho a jeho teorií, co nastává po smrti (teorie podložené mnoha důkazy), ví, že tohoto úkazu jsme svědky i během našeho dokonávání. Existuje 5 fází umírání, už si nepamatuju, jak přesně zní, ale každý si to může sám domyslet. Každopádně, když se naše smrt bude blížit, ucítíme to. I kdyby se mělo jednat o nehodu a ne jen přirozené umírání po dlouhém prožitém životě. U té nehody to probíhá skoro stejně, jen je to všechno strašně urychlené a tím pádem si ani nemusíme uvědomit, že už jsme po smrti a pokračujeme dál v "životě" jako by se nic nestalo, než zjistíme, že nás nikdo nevnímá.... Každopádně, co jsem chtěla říct, když si představíme nějakou babičku na smrtelném loži, nebo spíš vžijeme se do její role a vnímáme všechny fáze umírání, postupně přijdou tyto věci - vnímavější jedinci můžou být dokonce schopni jasnozřivosti - vidíme kolem sebe své zemřelé blízké, kteří nás přišli doprovodit na oné cestě, jeden z nich zasvěcený pro to vzít si nás na starost, v posledních chvílích už duše pomalu vyklouzává s těla, takže pak jen koukáme na své tělo - a teď se konečně dostáváme k tomu, proč píšu tolik zbytečných vět navíc - vidíme, že naše duše je propojena s tělem stříbrnou šňůrkou, údajně někde za "pupkem". Jednou z posledních fází před odchodem z fyzického světa je takový film, kde se vám promítne celý váš život - všechny útrapy a koře, které jste způsobili druhým, vás nesmírně zabolí, uvidíte všechny chyby, které jste napáchali... Nemusí to být nic příjemného. Když je umírání dokončeno, přetrhne se šňůrka a odtáhne vás to pryč, do "světla". Lidé, co spáchají sebevraždu (suicidum), prostě jen uvíznou v meziprostoru, kde pociťují bolest lidí, kterým svým odchodem ublížili - nemůžou se přesunout do další fáze, cítí jen naprostou mizérii a musí čekat, až jim někdo duchaplný pomůže - nejdůležitější je odpuštění a oproštění ze strany pozůstalých. Této černé díře, ve které uvíznou zbloudilé duše, se přezdívá "peklo" - tohle má být ono peklo, které si všichni vyfantazírovali do obludných rozměrů. Tak teď jsem se dostala úplně někam jinam, než jsem původně zamýšlela, ale nevadí.... Nevím, kde jsem skončila, tak to dokončím snad někdy příště ;D

horizon
Teď jdu psát o svých zážitcích ;D Nijak přeborně jsem se astrálně cestovat nepokoušela, jen jsem si jednou náhodou, když jsem byla v polospánku, začala představovat vše, co je nutné pro cestu do astrálu, najednou přišlo rychlé stoupání až jsem cítila závrať a zároveň eufórii a viděla jakýsi tunel nebo obrazce a to jsem se jaksi vzepřela a nechtěla jsem, aby mě to někam odneslo, takže jsem se násilně posadila a byla jsem zase zpátky na zemi :))) Přišlo to tak nečekaně, že jsem se toho zalekla. A to je asi tak všechno...

Mnohem víc zážitků mám s posmrtným životem, ale to zas někdy jindy :)))

Ještě bych chtěla popsat několik svých snů, když už jsem se rozhodla napsat článek o snech a nakonec to sklouzlo k něčemu jinému. Občas se mi zdají úplně živé sny, ale zatím se mi nepodařilo je dál vydedukovat a rozluštit. Takže nějaké ukázky:
  • V tomto snu se stíraly hranice mezi realitou, snem a zase probuzením. Na chodbě v našem baráčku stál postarší muž, v rukou nějakou knihu. Stejnou knihu měla moje sestra. Dívala jsem se na to otevřenými dveřmi v cizím bytě. Ten chlapík asi vyzařoval nějaké zlo nebo se ošklivě podíval nebo něco, už nevím (tohle je totiž sen z ledna 2009 ;D), protože mě nějak vyděsil a vtom jsem se v tom snu probudila a zjistila jsem, že to byla jen noční můra, ale křičela jsem ze spaní a tekly mi slzy (jako v tom snu po probuzení z té noční můry ;D). Potom o něco později zaslechnu příběh o zvláštní rodině. Měli jediného syna, který si našel přítelkyni a oni ji uvěznili ve svém domě. Předtím měl ještě jednu přítelkyni, ale ta tam u nich zemřela. A nebo možná zemřela náhodou a proto tu druhou pak tak střežil. Ten jejich dům stál někde na náměstí a jaksi jsem se tam do něho přichomýtla. Ono to vlastně totiž bylo tak, že jsem se pak najednou vtělila do té uvězněné holky a hrála jsem její roli. Byla jsem u nich někde vzadu na zahradě a tam stál hrob se jménem Johanka (to byla ta bývalá), takový rozsáhlý hrob, vzrostlý do výšky nějakým břečťanem nebo psím vínem. Nahoře v listech visel růženec. Snažila jsem se na něj dosáhnout, ale nešlo to. Potom se listí odkrylo a objevil se amulet s velikým rudým kamenem, který měl funkci nějaké křišťálové koule - viděla jsem v něm budoucnost. Byla tam scénka, jak sekám hlavu tomu svému příteli - to by mu totiž mělo přinést vysvobození z jeho "prokletí" :)))
  • V lednu tohoto roku se mi zdál takový dlouhý zvláštní sen, ale pamatuju si z něho už jenom střípek. Všechno to mělo souvislost s dlouhou úzkou uličkou a kostely. Míjela jsem nějaký kostel, u kterého stály skupinky ozbrojených černě oděných Turků/Arabů, poslední z černooděnců, když jsem už k němu byla zády, mě zastřelil. Pamatuju si, že to šíleně štípalo a bolelo, jako by mě střelil doopravdy a cítila jsem, jak umírám. V tom snu se ale ta samá scénka opakovala dvakrát a když mě měl podruhé střelit, věděla jsem, co přijde, jako by přišlo nějaké varování shůry, ale uvědomila jsem si to pozdě, takže mě přece jen zastřelil. Vím, že podruhé jsem si víc prohlížela detaily a zpomalila jsem a vnímala tu hrozbu. Ta střela mě tak zabolela, že jsem se až bolestí probudila ze snu a bylo mi divně, jako bych to vážně prožila.
  • 4.-5. října 2009 jsem ve snu pořád opakovala slovo "šana/shana" nebo něco takového, a když jsem se pak po tom poohlížela, dospěla jsem k závěru, že by to mohla být nějaká předzvěst a že se přesně za rok možná něco významného stane.
  • Teď v srpnu se mi zdálo, že jsem byla v Medlově a tam jsem se vloupala k nějakému duchovnímu - asi faráři, kazateli, pastorovi nebo obyčejnému farníkovi - a ukradla jsem mu nějaké věci, kromě toho jeho oblíbenou zasvěcenou zelenou-hnědou mikinu ;D Byla tam se mnou i ségra, a pak jsme z místa činu zdrhly. On to byl docela mladý pohledný kluk a později jsem ho viděla někde za plotem na hřišti. S provokativními úmysly jsem si tu jeho mikinu oblíkla a šla kolem a on když to viděl, tak zuřil či byl překvapený a šel ke mně a dál už nevím, co se stalo.... Mám takový pocit, že s ním mám/budu mít něco společného.
  • A konečně, dneska (23.-24. srpna) se mi zdál jeden zmatený a hrabající sen. V našem malém městě měli mít koncert Crimfall, pravděpodobně to bylo na zimním stadionu, ale nejsem si jistá - samozřejmě to tam totiž vypadalo úplně jinak než ve skutečnosti. Místa ke stání byla asi 50  metrů od podia a i to podium byl takový malý krcál, spíš taková nakloněná svažující se rovnina ;D Lístek stál 100 Kč a prodávali ho už od 12.července, ale já jsem se o tom vůbec nedoslechla. Všichni si ten lístek koupili a jelikož jsem se tam nakonec nějak nachomýtla a dozvěděla se to, chtěla jsem si lístek koupit rovnou na místě, ale už neměli... Před budouvou se už shromáždil čekající dav a byl tam i jeden kluk, co vypadal jako indián. Potom najednou začali hrát, no spíš to znělo jako ladění, a Jakke na mě zavolal, že jestli nemám lístek, tak ať táhnu za dveře ;D Tak jsem tam chvilku jakoby nic poslouchala a pak šla ven, ale za chvíli jsem se zase vrátila. Jedna kamarádka, co tam byla, říkala, že už musí jít do práce a že by mi nechala svůj lístek, ale právě že ty lístky se musely u východu vracet, tak kousek utrhla a zbytek papíru mi dala ;D Na podiu jsem potom viděla i Hel a vypadala tam jaksi ještě víc udělaně a jak nějaká divoženka. Potom se ten koncert nějak prolnul se zoologickou zahradou, ale to byla taková zahrada, že se nacházela uvnitř v budově a byla nesmírně rozlehlá. Měla jsem nějaký zážitek s jistým zvířetem, ale už si to nevybavuju. V další rovině toho snu jsem Crimfall považovala za nezajímavou kapelu a bylo mi jedno, že u nás vystupují, lístek na jejich koncert by mě ani nenapadlo si koupit ;D

Píseň o dětech Sipirje (Laulu Sipirjan lapsista)

27. srpna 2010 v 15:09 | Kimbbu
bobí
(použité ukázky jsou z překladu Jana Petra Velkoborského)

Tak jsem dočetla všechno od Timíčka (zjistila jsem, že se celým jménem jmenoval Timo Kustaa Mukka ;D), co bylo přeloženo do češtiny, a už od něj nemám co číst :/

Teď k této knize: zpočátku jsem si myslela, že to bude komorní příběh z pohledu jedné osoby, ale potom to přešlo do obecného vyprávění, takže stejný vzorec jako u Maa on syntinen laulu :)) Musím však říct, že "hříšná píseň" se mi líbila o něco víc.

Sipirja je vesnička v Laponsku téměř u hranic se Švédskem - to je jeden způsob jak si vyložit název knihy, ale kromě toho se v příběhu objevuje jistá Liisa Sipirja - lehká děva, která doplatila na svůj obdiv k německým vojákům, poněvadž ji dosti nepěkně připravili o život - uškrtili jí, tělo hodili do strouhy a mezi nohy jí vrazili dvoumetrovou borovou větev - radši si to ani nepředstavovat. Nějaký dobrák složil na její počest písničku, kterou si tam zpívají všechny děti:

Byla Liisa jak květ svěží
jen ty mužské v hlavě měla
teď však, chudák, v hlíně leží
žádné mužské v hlavě nemá.

Přišel skopčák, řekl, dej mi
dej pánovi z Německa
Liisa na to, jen si vezmi,
na peníze nečekám.

Do díry jí větev vrazil
pak ji poslal do pekla
nebylo to k Liise pěkné
i když ani necekla.

Jednou z hlavních postav je právě syn Liisy Sipirjy, který se nastěhoval do domu své přítelkyně z dětství, Ulle Krookové, a snaží se na psacím stroji sepsat vzpomínky své i vzpomínky sousedů na minulé časy.

Tady by se hodila ukázka, která vysvětluje, proč se rozhodl sepsat historii Sipirjanů: 

Abych se mohl pošklebovat a posmívat Sipirjanům pro jejich ubohost a hloupost, pokřivenost a nechápavost, musím je mít přečtené až do morku kosti, znát tu historii, jež vedla tady k tomu, být si vědom všech příčin, jež na tom, co je dnes, mají svůj díl, vzpomenout si na všechn ty malé či velké události, jež mi zavřely jedny dveře a otevřely jiné a nakonec mě tady k tomu všemu dovedly.
Nejsem sám, ani si nic takového nepředstavuji: zajdu pozdě večer do restaurace a sedím tam s nějakým Sipirjanem, piju pivo nebo visku, promlouvám s ním a poslouchám pozorně, co říká: všechna nedokončená slova mě k němu poutají. Bylo by bláznovstvím představovat si, že já nebo někdo druhý má osobní myšlenky, vlastní a nezávislé: ego je suma pochopení ega, teprve tehdy, když pochopím, že existuješ také ty, mohu vnímat své činy a být.

Velká část příběhu se tedy obrací do minulosti, do vzpomínek obyvatel Sipirje, kdy právě probíhala druhá světová válka a všichni muži byli odvoláni na frontu a postupně se vracely jen jejich mrtvoly. Zbytek obyvatel byl potom donucen evakuovat se do Švédska, kde byli ubytováni na nějaké vojenské základně, a když se asi po roce vrátili zpět domů, uviděli, že Sipirja byla spálena na popel, požár přečkalo jen jediné stavení. Po tomto zásahu už vesnička nikdy nezískala svou dřívější tvář a charakter.

Dalšími výraznými postavami jsou švec Soldatkin, který v mládí odjel do ciziny, aby si tam nastřádal nějaké živobytí, a když se vrátil, Sipirjané mu vyčítali jeho odcizení a uřízli mu ucho; Herkko Mäkiniska, jenž za války uprchl z fronty domů a následně do Švédska, aby se uchránil před vojenským soudem, který nenáviděl dezertéry, po válce už však vztah Sipirjanů k němu nebyl takový jako dřív. Sipirjané neumějí odpouštět.

Další vysoce filozofická ukázka ;D :

Nejpřirozenější součástí přirozeného života člověka je proměnlivost: to, že tělo a oči se každý rok zjinačí a názory se mění jako roční doby. Krookovu Riiku považovali za dobrého a veselého, byť občas i poněkud přitroublého člověka - teď však byla v očích lidí odsouzená a žádná vada na ní nezůstala odhalena. Mnohý s ní už nechtěl ani mluvit. Začala se skrývat, a když procházela vesnicí, nepodívala se do strany, ale prošla tak rychle, jak jen mohla, s třeštícím srdcem v hrudi, obličej v jednom ohni.
Právě tento případ měl pro mě velký význam. Nyní mohu říci, že tehdy jsem si uvědomil, jak důležité je bez ustání korigovat názory a pochybovat o všech nálepkách, jimiž označujeme události, lidi a věci; je slepotou důvěřovat něčemu, o čem všichni říkají, že to je jisté, bezpečné a dobré, něčemu, co je shledáno neochvějně hodnověrným. Nic takového neexistuje: jen pošetilec může svědčit o jistotě.

Příběh, který vypráví syn Liisy Sipirjy (nemůžu zjistit, jak se jmenuje), pro něj nekončí dobře, protože pořád jenom čeká na lásku Ully Krookovy, ale nikdy se nedočká. K tomu se váže další vzpomínka; když byli Sipirjin syn a Ulla ještě děti (jí bylo 10 let a jemu 13 let), scházeli se tajně v jedné staré chatrči a lehávali spolu "jako dospělí". Když se to dozvěděli lidé, hodně se o tom mluvilo, poněvadž to považovali za pohoršující. Od té doby se mezi nimi vytovřila hluboká propast, kterou ani jeden z nich není schopen překonat, sic k sobě nechovají lhostejné city.

P.S.: Jako v "hříšné písni" podřezávají soby, tak tady stáhnou z kůže losici...

Kameny mluví (Steinarnir tala)

26. srpna 2010 v 12:35 | Kimbbu
steinarnir tala
Strašně roztomilé povídání, poněvadž to vypráví malý klučina - Thórbergur Thórdarson, když mu bylo nějakých 11 let. O téhle knížce se říká, že je takovou "biblí" milovníků Islandu. Příběh se odehrává na sklonku 19. století na jednom z nejzapadlejších koutů Islandu - přesněji na jihovýchodním pobřeží, kde se nachází dnes jedno z navštěvovaných míst příznivců autorových. V době Thórbergura tu stály 3 statky - Oháňka, Ohrada a Široký dvůr, dnes tu ještě něco ze statků přetrvává, ale především tu najdeme pomník Thórbergura a jeho bratra.

V letech 1956-1958 vydal Thórbergur velice oblíbené a dnes jeho nejčtenější "knihy vzpomínek". Steinarnir tala je jednou z nich. Tohle je asi jediná Thórdarsonova kniha, kterou si můžeme přečíst v češtině. (Kromě knih vzpomínek napsal ještě např. knihy Bréf til Láru/Dopis Lauře, Íslenzkur aðall/Islandská šlechta, Ofvitinn/Mudrlant nebo Sálmurinn um blómid/Píseň o květině.)

"Kameny mluví" je vlastně takovým deníkem, Thórbergur popisuje své zážitky, dojmy a pocity z dětských let. Příběh se začíná pravou islandskou svatbou, kde jsou oddány hned 3 páry najednou, aby se zbytečně neplýtvalo penízky. Svatbě předchází dlouhé přípravy, během nichž na pobřeží ztroskotá obchodní loď plná rybího tuku, kterou obyvatelé důkladně vyčistí od nákladu. Kromě toho tam také najdou francouzský chleba a koňak, který mužští s chutí vyžerou na počest svatebčanům. Malý Thórbergur jednou vyšňupal u rodičů v zamčené truhle kořalku a potom si z ní přišel párkrát nahnout, jednou to poněkud přepísk' a potom činil tak, že ani o sobě nevěděl. Každá z kapitol se většinou věnuje jednomu tématu. První kapitola pojednává o té svatbě, v dalších kapitolách jsou postupně rozebrány části Oháňky a potom je tam i jedna kapitola o výkalech (popisuje, jak se jednou za čas čistí kadibouda, co se týče této záležitosti, tak dobytčí trus se na zimu vždy naskládá do kuchyně a slouží potom jako topivo) a o kravičkách (děti se rády dívaly, jak byl připuštěn bejk na kravičku, z čehož pak také prozřely, jak se asi dělají potomci obecně) a o ovečkách je tam dokonce několik kapitol - to jsem si četla se sestři a děsně jsme nad tím šílely, jak to bylo roztomilé a zároveň plné vtipných výrazů ;D Ovečky se častokrát zatoulaly ve skalách a potom tam uvízly a muži museli uspořádat záchrannou akci. Hodně prostoru je tu věnováno nadpřirozeným bytostem - různým střítkům, trollům, zlým duchům - u jedné scény mě dokonce až mrazilo - Thórbergur tam popisoval, kterak v jedné stodole spáchal jistý mladý člověk sebevraždu a potom se tam začal vyskytovat jeho duch a Thóřík se ho bál. Jednou tak čučel na dveře od stodoly, ve kterých stála silueta člověka, která však najednou zaletěla dovnitř, ale jelikož ode dveří do stodoly byl pětimetrový schod a muselo se vcházet opatrně po žebříku, uvědomil si, že to byl duch.

Thórbergur vkládal do všech předmětů duši, i do kamenů, a poslouchal, jak promlouvají. Čím jsou předměty starší, tím více tajemství ukrývají. Proto "kameny mluví"...

Tož co k tomu ještě dodat... Až se budete nudit a zatoužíte po přítomnosti oveček, určitě si přečtěte ;D Sice je tam hodně popisných pasáží, které můžou působit nudně, ale rozhodně je to velice roztomilé, vtipné, a plné islandského folklóru.

Novější vydání obsahuje ještě doslov překladatelky Heleny Kadečkové, který rozhodně doporučuju. Kromě životopisu Thórbergura je tam zmíněn osud obyvatel, potomků a vůbec celé Oháňky.

Na domácí frontě (Juoksuhaudantie)

26. srpna 2010 v 12:31 | Kimbbu
juoksuhaudantie
Tuhle knížku jsem čítala asi měsíc před maturitou místo učení ;))) Prostě jsem na ni najednou dostala chuť. A můžu říct, že mě trošičku "zklamala", asi to bude tím, že příliš neholduju humorným příběhům, sice je to velice čtivé, ale postrádám tu větší hloubku. Avšak, získala Cenu Severské rady a to v roce 2004. Ano ano, přesně tohle slovo jsem hledala, je tragikomická... není to nějaký veselý odlehčený příběh, pojednává o problémech muže, Mattiho Virtanena, který se potýká s manželskou krizí a odchodem manželky a dítěte. Myslí si, že vše vyřeší, když manželce dopřeje vysněný dům, ale kde na něj vzít peníze... takže začne honem vydělávat. Prodá veškerý nábytek, opatří si masérský stůl a provádí erotické masáže. K tomu se ještě stane překupníkem kradené elektroniky. Peněz sice přibývá, ale ne tolik, aby si mohl dovolit nějaký domek koupit, takže se uchýlí i k podvodům a vydírání. Začne studovat realitní prospekty, podniká špionážní výpravy, až se v této záležitosti stane přeborníkem. Na konci se dokonce vloupá do vysněného domu, který obývá jeden stařík, a i když jedná s dobrými úmysly, zajatý stařík i všichni ostatní v něm vidí zločince. Domek obklíčí policie a na scéně se objeví i manželka s dcerou. Situaci zakončí vtipná scéna, kdy Matti přibíhá ke svým drahým děvčatům - dceři a ženě - natahuje ruce....které ovšem skončí v policejních želízkách. Policistka, která má jeho případ na starost, jej v podstatě obdivuje. Taky aby ne, Matti je výjimkou všech zažitých tradičních hodnot, je to takový muž v domácnosti - vaří, pere, žehlí...právě ta jeho dokonalost a zároveň odtažitost od vší vřelosti dohnala jeho ženu k myšlenkám na rozvod.

Matti v průběhu knížky oplácí dosti zlomyslně lidem v okolí stejnou kartou. Svým sousedům, kteří jsou proti němu zaujatí jenom proto, že je kuřák, schválně nechává zapálenou cigaretu na balkóně, aby jim dýmala do bytu, což je dohání k šílenství. Svému nepříteli realitnímu makléři se vymočí na zahradě přímo před zraky jeho dětí a potom mu pošle nemilý vzkaz. Usnese se dokonce i k vydírání, jelikož se dozví o jeho tajném poměru se spolupracovnicí.

Příběh je psán černým humorem a postupně se střídá několik vypravěčů; Matti, jeho žena, realitní makléř, sousedé, policistka, stařec, oni, tamti... Takže o zábavu je postaráno. Každá kapitola vždy navazuje na tu předchozí, akorát se na danou situaci díváme pokaždé jiným úhlem pohledu.

Abych to zhodnotila, četla jsem ji ráda, ale mezi své nejoblíbenější kousky bych ji nezařadila. Přesto jsem ji přečetla jedním dechem. Záleží čistě jen na vkusu, někoho nadchne, někoho potěší, někdo si ji přečte rád...myslím ale, že nikdo vyloženě zklamán nebude. Pro milovníky Arta Paasilinny a černého humoru jako dělaná :)))

P.S.: Kari Hotakainen vypadá úplně jako typický Fin ;D

Thórbergur Thórdarson

26. srpna 2010 v 12:30 | Kimbbu
Kameny mluví (Steinarnir tala) - 1956

Můj synáček Denny

25. srpna 2010 v 20:52 | Kimbbu |  Kimbbu (o mně)
Je na čase, aby se tu objevila podobenka jedné části mého života, mého milovaného tvorečka Dennyho. Narodil se 19. ledna 2008 - to znamená, že je Kozoroh - v Olomouci U Kapličky ;D

Úryvek z horoskopu:
Mezi mé vlastnosti patří rozhodnost, praktičnost, ctižádost, spolehlivost a vytrvalost. Potřebuji být respektován. Chci mít všechno ve svém životě pod kontrolou. Možná tě, milý Člověče, někdy překvapím, že chci všechno vidět a tak si někdy vylezu třeba i na stůl, abych zahlédl, co tam je. Nerad jen odhaduji situaci, raději ji prozkoumám.

Mám velmi dobře vyvinutý čich, už jako malý psík si rád všechno očichám! Jsem spíše Pes samotář, budu raději ve společnosti starších dětí nebo dospělých. Jsem nadšený, když mne mé okolí respektuje, a to se mnohdy nestává u malých dětí, proto tě prosím, Člověče, raději mne s nimi nenechávej o samotě.

Denny se stal členem naší rodiny začátkem března 2008. Když se mu začaly měnit zuby, zuřivě všechno kousal. Pravidelně jsem ho měla každé ráno zakouslého v ponožce, zrovna když jsem se chystávala do školy. V některých ještě zůstaly dírky ;D Jako štěňátko rád podnikal několikakilometrové túry, ale teď už by nejradši pořád jen odpočíval. Když se k němu přiblíží neznámý člověk, začne na něho hned štěkat, takže od prvního pohledu se nezdá moc přítulný, ale ke své věrné smečce se o to víc lísá. Děti vyloženě nesnáší, potože s něma nemá moc optimistické zážitky. Dřív jsem si myslela, že je spíš na chlapečky, ale popravdě, asi všichni pejsci jsou bi-. Už se mu několik jedinců pokusilo ojet hlavičku, avšak jdou na to i normální cestou. Dennyho specialitou je vylizování uší - jakýchkoli. Je to hrozný strašpytel a asi i dost rozmazlený. Naučili jsme ho některá slova - pá, papat, potom, otevři, koko, halí, půjdeme, doprava, doleva, rovně, domů, otřep se, kamarád, nae/nee? (to pro něj znamená ano ;D), potom jména různých osob a ségra ho učí dokonce anglicky a německy :))) Je to takový malý rasista, protože nesnáší černý pejsky (sám je bílý), ti ho dovádí úplně k nepříčetnosti, když jsou ale trošku flekatí tak se ovládá. Bojí se sáčků, mám na to jednu teorii na vysvětlenou - jeho maminka pochází z útulku a asi s ní předtím moc dobře nezacházeli a strkali ji do pytle, takže to mají její potomci v sobě hluboko zakořeněné. Kromě toho chováme silné tušení, že je v Dennym duše jednoho našeho blízkého zemřelého - souvisí to i s datem jeho narození.

Dotazníček:
Kamarádi: Bertík Petřík, Benny, Lada, Zaira, Tom, Buddy, Beruška, Dusty, Bendží
Přezdívky: Uju, Bobi, Slepí (od slova slepička), Děťátko, Denoušek, Deňula, Holčička, Dena, Danuška, Koláček
Oblíbené jídlo: masooo, rýže, těstoviny, čerstvé granule, kapsičky, mrkev a plno jiné vařené zeleniny, jinak sežere skoro všechno - zvlášť to, co není určeno pro něj ;D potom třeba arašídy, jogurty, některé buchty, některé ovoce, když se přežere, tak okusuje trávu jak kozička; jeho kamarádka Lada Buddhův čin žere i slimáky a vůbec čistí koberce
Oblíbené pití: voda, čerstvé mlíčko, pívo (;D) nesnáší heřmánkový čaj
Nejhrůznější zážitek: zrovna spinkal, když jsme si se ségrou něco békaly murmurem, vtom nás někdo za zády překvapil a my jsme se tak lekly, až jsme zařvaly, Denny který spal pod námi v pelíšku z toho měl takový šok že vyletěl a celý pelíšek si počural ;D
Oblíbená činnost: sledování okolního dění z balkóna, chození pá, papání, spinkání, sbližování, okukování převlékajících se lidí, štěkání, mazlení, blézání kulek
Nesnáší: samotu, děti, černé psy, křik a hádky, nepovolnost, bouřku, sáčky, dentální vodu, foukání do uší, hlučné přístroje - vysavače, hudební nástroje, zvonek
Nejoblíbenější hračka: kosťa

Fotečky: galerie: Denny zde

THE 69 EYES

22. srpna 2010 v 21:47 | Kimbbu |  Finsko
eyes
Finská rocková kapela The 69 Eyes získala již zlatou desku za vynikající prodejnost nahrávek. Jejich alba jsou dostupná po celém světě. Původním záměrem této kapely bylo hrát směsici glam metalu a hard rocku podobně jako je tomu u kapel Mötley Crüe a Hanoi Rocks. Nicméně, v jejich tvorbě je hodně znát vliv gothic rockových kapel jako The Mission a The Sisters of Mercy. Jejich styl proto bývá popisován jako směsice ponurého gothic rocku s kytarově živým rock'n'rollem. Dále u nich může být patrný vliv interpretů jako The Doors, Elvis Presley nebo Billy Idol stejně jako upírských filmů a literatury. Fanoušci používají pro popsání jejich stylu termín "goth'n'roll". V poslední době, s vydáním alba "Back in Blood", se kapela navrací k více kytarovějšímu soundu, avšak stále si zachovávají svou gotickou image.

Kapela byla založena v jistém baru v Helsinkách v letních měsících roku 1989 partou přátel. Díky semknutým vztahům nastalo pouze k jediné personální změně, a to když odešel v roce 1992 bubeník Lotto. Od té doby hrají ve stálém složení:
  • Jyrki 69 - zpěv
  • Bazie - kytara
  • Timo-Timo - kytara
  • Archzie - baskytara
  • Jussi 69 - bicí
69 eyesV roce 1990 vydali první sedmiminutové demo "Superman", následováno o rok později nahrávkou "Barbarella". Těchto jediných nahrávek se bubeník Jussi neúčastnil. Tato dvě dema prorazila cestu jejich debutovému albu "BUMP 'N' GRIND" vydanému roku 1992, které rovněž obsahuje předělané rané skladby. Téhož roku vyšly další 2 mini nahrávky "Juicy Lucy" a "High Times Low Lives". V roce 1994 vyšla přes japonské vydavatelství kompilace "Motor City Ressurection". V roce 1995 byla následována albem "SAVAGE GARDEN", na kterém hostoval také kytarista Andy McCoy z kapely Hanoi Rocks (skladba "Wild Talk"). V roce 1997 vydali poslední "glam" album "WRAP YOUR TROUBLES IN DREAMS".

Potom přišel milníkový úspěch s prvním "gothic rockovým" albem "WASTING THE DAWN", které bylo vydáno roku 1999 mezinárodně pod Roadrunner Records. Titulní skladba "Wasting the Dawn" odkazuje na Jima Morrisona z The Doors a byl k ní natočen videoklip s Jyrkiho dlouholetým kamarádem z HIM, Ville Valem, který tu představuje ducha Jima Morrisona pózujícího na zasněženém hřbitově.

Jaro v roce 2000 přineslo singl "Gothic Girl", který se měsíce udržel v desítce nejhranějších písní ve finském národním rádiu. Přinesl kapele první zlatou desku. Poté, co nahráli album "BLESSED BE", objela kapela takové první menší turné po Německu a zúčastnila se také festivalu M'era Luna. Během tohoto turné je podpořila norská rocková kapela Zeromancer. Album Blessed Be se dostalo na čtvrtou příčku v prodejnosti alb a v první desítce se udrželo přes měsíc. Z tohoto alba vyšly singly "Brandon Lee", "The Chair" a "Stolen Season". Potom přišlo v roce 2002 dá se říct průlomové album "PARIS KILLS". Týdny se udrželo na první příčce a během měsíce přineslo kapele zlatou desku. Kapela projela turné po celé Evropě a Finsku a vyprodaná prosincová show v klubu Tavasia v Helsinkách se natáčela a poté byla použita pro DVD "Helsinki Vampires".

pivčo
Koncem roku 2003 se kapela přepsala k firmě EMI, jakmile byla připravená natočit velice úspěšné album "DEVILS". Dobře načasovanému singlu "Lost Boys" bylo dopřáno vzdát hold stejnojmennému filmu, díky čemuž vzrostlo očekávání vydání nového alba "Devils" v roce 2004. Poté se vydali na turné po Spojeném království s podporou kapely Wednesday 13. Album Devils jim opět vyneslo zlatou desku a udrželo se na 1. příčce.

V roce 2005 odehráli The 69 Eyes téměř na stovku koncertů v 15 zemích po celém světě, od Mexika po Japonsko.  Album Devils vyšlo také v USA. Klip pro megahit Lost Boys natáčeli v oblastech Hollywoodu a Philadelphie, režisérem se stal kamarád kapely a hvězda MTV Bam Margera.

V březnu roku 2006 jeli poprvé na turné po Spojených státech s kapelami Program The Dead a Damone. Objevili se také v americké talk show "Last Call With Carson Daly". V březnu 2007 vyšlo album "ANGELS", které navazuje na předchozí desku. Někdy v té době také proběhlo turné s kapelami Cradle of Filth a 3 Inches of Blood. Z alba Angels byly vydány velice úspěšné singly "Perfect Skin" a "Never Say Die". Deska rovněž získala zlato.

V roce 2007 odehráli po celém světě 125 koncertů. V USA vystupovali s kapelami Wednesday 13, Night Kills The Day a Fair To Midland. V listopadu podpořili Within Temptation na turné po Británii.

toast
Roku 2008 vydali první live album nazvané "The 69 Eyes: Hollywood Kills". Bylo natočeno v březnu 2006 v Západním Hollywoodu v nočním klubu Whisky a Go Go.

Začátkem roku 2009 vystoupili na festivalu Hellhounds s kapelami Tiamat a Ava Inferi. Začali nahrávat deváté studiové album s nositelem ocenění Grammy, producentem Mattem Hydem. Ten spolupracoval např. s kapelami Slayer, Monster Magnet nebo Fu Manchu. Nahrávalo se jak v Helsinkách tak v Los Angeles. Nové album "BACK IN BLOOD" vyšlo 28. srpna v Evropě a 15. září v USA. Na začátku června režíroval Bam Margera klip k prvnímu singlu z alba "Dead Girls Are Easy". V půlce téhož měsíce se kapela vydala poprvé na turné po Austrálii. Zahráli v Brisbane, Melbourne a Sydney. V říjnu 2009 pak koncertovali v USA. V prosinci vyšel videoklip pro píseň "Dead & Gone". Režisérem byl rovněž Bam Margera.
***************


Ukázka: LOST BOYS

AUGUST MOON

JIMMY

Hymns to the fallen - hymny padlému

21. srpna 2010 v 21:08 | Kimbbu |  Texty a překlady písní
Kdysi jsem si koupila v levných knihách za 30 Kč tuto báječnou kolekci extrémních metalových stylů méně známých kapel a tyto 2 skladby mě nejvíce zaujaly....

AMSVARTNER - DREAMS (Sny)


The dream I once had
Of cascades of light
Was replaced by a void of darkness

A schizophrenic malfunctioned disreality
Bound to my fear of future
A slave under my demands
To obtain their goals

Seeming to me the dream that died
Reached the define limit
The chains of the past
Is holding me back
The gateway to future and freedom

I'm sealing the black hole behind me
As the future is free to tell
And I perceived my perfection
The illusion I crushed
The shattered dreams in vain

Nothing can now hold me back now
I'm the master of reality world
A glimpse of my true future
Has been shown to me

I'm not god or demon
But the true act of human
Not held by strings
Like puppet plays of others
I'm revealing images
Of an insane world
Fucked by those ones
Who is slaved under routine

-PŘEKLAD-

Sen který jsem jednou měl
o vodopádech světla
byl nahrazen pustou temnotou

Schizofrenická nefunkční neskutečnost
vázána na můj strach z budoucnosti
Otrok mých požadavků
má docílit jejich záměrů

Zdá se mi, že sen, který zahynul
dosáhl stanovené meze
Řetězy minulosti
mě táhnou zpět
Brána do budoucnosti a svobody

Těsním černou díru za sebou
Protože budoucnost je volná, aby vyprávěla
A všiml jsem si své dokonalosti
Iluze, kterou jsem zlomil
Marně zničené sny

Nic mě teď nemůže dostat zpět
Jsem pánem skutečného světa
Záblesk mé skutečné budoucnosti
se mi ukázal

Nejsem bůh ani démon
Pouze opravdový čin člověka
Nedržen řetězy
Jako loutkové hry druhých
Odhaluji obrazy
nesmyslného světa
zkurveného těmi
kteří jsou otroky rutiny
******************

HECATE ENTHRONED - I AM BORN (Jsem narozen)

(zvuk tohoto videa je v pochybné kvalitě takže kdyby si to chtěl někdo vychutnat jak se patří tak mu to můžu poslat v mp3 ;D)


Impurity running through my soul
Unholy blood running through my veins
An aura of darkness
Surrounding me
I am born - I'm eternity

-PŘEKLAD-

Nečistota prostupující mou duší
Zlá krev proudící v mých žilách
Temná aura
mě obklopuje
Jsem narozen - jsem věčnost

Aleš Brichta & ABBand + Metalinda 14.8.2010 Litovel

19. srpna 2010 v 20:05 | Kimbbu |  Koncerty, akce, cesty...
V sobotu se konala pivně-hudební akce s názvem Litovelský otvírák (tzn. Den otevřených dveří v litovelském pivovaru). Pivo tu měli vskutku nejlevnější ve městě, půllitr za dvacku, potom různé speciální odrůdy s ovocnými příchutěmi, vyhlášenou sváteční třináctku nebo černou desítku... Každý si našel to svoje ;D

Vedle piva zaujímala velký díl pozornosti hudební scéna. Po slavnostním naražení soudku někdy po čtvrté hodině se začaly rozjíždět ty nejslibnější kapely.

První kulturní vložka, kterou jsem zaznamenala, byla česká metalová ikona Aleš Brichta se svou kapelou ABBand. Za sebe musím přiznat, že to bylo to nejlepší, co jsem toho dne slyšela, i přesto, že měli ze začátku mnohé problémy s ozvučením. Nejdřív je nebylo pořádně slyšet - říkala jsem si, že mi to k tomuto hudebnímu stylu nějak nesedí - sám Alešek nadával, že přece nebude hrát jak nějaká cimbálovka, takže asi po 4 skladbách se na to vrhli technici a strávili nad tím aspoň 20 minut, ale finální výsledek stál za to čekání - aspoň se vepředu uvolnilo trochu víc místa jak netrpěliví lidé odcházeli a dostali jsme se blíž k pódiu. Pamatuju si, že hráli skladby "Gorila", "Deratizer", "Vůně ženy", "Barák na vodstřel" a na závěr "Dívku s perlami ve vlasech". Bylo toho víc, ale jmenovitě to už dohromady nedám. Na pódiu jako speciální efekty posloužily šlehající plameny. Kapela AB vystoupila samozřejmě ve složení Libor "Máča" Matejčik na kytaru, Zbyněk Haase na kytaru, Karel Adam na baskytaru a Klaudius Kryšpín na bicí. Aleš Brichta se ujal zpěvu a doprovázel se pouze kytarou imaginární. Během hraní jednou Aleškovi snad praskla struna tak se uklidil dozadu a nás zatím bavili kytaristé se svými divokými sóly, polohově šli až tak vysoko, že jsem to málem neustála ;D V davu to ani příliš nevřelo, nad hlavami se vyjímaly za krkem posazené děti a hudbu si skutečně užívalo jen pár jedinců. Zaznamenala jsem, že někteří dokonce znali slova jednotlivých skladeb. Musím jen dodat, moc sympatická kapela :))

Po nějakých 20 minutách přelaďování a střídání instumentů se o pozornost přihlásila slovenská kapela Metalinda, která letos slaví 25 let od svého vzniku. Ještě nikdy jsem je neslyšela a jejich hudbu jsem si představovala trochu jinak, ale i tak to byl příjemný poslech, hudba nabitá energií. Jejich vystoupení si pamatuju trochu jak v mlhách ale dobře si pamatuju, jak kytarista blízko mě házel okem ;D To byl sympaťák. Hráli třeba "Maj May", "Slnko nevychádzaj", "Ján Amos Džínový", "Víno, pizza, makaróny" nebo "English is how know". Hráli takový odlehčený rock a byli vystajlovaní jako kovbojové :)) Ovšem, musím utrousit slovo o jejich bicmenovi, páč ten byl úžasný a velice roztomilý, jak se za těmi bubny činil ;)) Páni v kapele se jmenují Peter Sámel (zakladatel a kytarista), Roman "Ročo" Čief (zpěv), Fero Gašparík (kytara) a konečně Peter Kollar (bicí).

Jakmile odešli z pódia, tím pro mě veškerá hudba skončila, pak už hrál jen ožralej Stracené Ráj a to mě příliš neoslovilo...

Ilustrační obrázky:
peter kollar
metalinda

Så det går...

19. srpna 2010 v 11:01 | Kimbbu |  Kimbbu (o mně)
Včera večer jsem navštívila asi po měsíci opět naše městské kino Družba (v galerii se můžete dopátrat i fotografie jakožto mé oblíbené budovy ;D), kde dávali zfilmovaného Stiega Larssona a jeho "Muže, kteří nenávidí ženy" (Män som hatar kvinnor) od dánského režiséra Nielse Ardena Opleva. Od tohoto režiséra jsem už viděla snímek "Oddělené světy" (To verdener), který zaznamenává skutečnou událost ze života Svědků jehovových, kdy se do sebe zamilují jehovistka a normální kluk - opravdu povedené dílko, které mě dost vydeptalo. Takže jsem věděla, že mě "Muži..." nezklamou, a doopravdy, musím říct, že jsem na to dočista fascinovaně hleděla, ani jsem si kolikrát neuvědomila svou existenci a nevnímala, že dýchám. I když film trval 160 minut, ten čas mi uběhl velice rychle. Jelikož se jednalo pouze o první část komplexu "Milénium", skončilo to s otevřeným koncem. Akorát, co se týče filmů, všimla jsem si, že další 2 díly zpracoval už jiný režisér, a to Švéd Daniel Alfredson. Od něj jsem ještě nic neviděla, takže jsem zvědavá, jak se této látky ujal...
Dokonce jsem si pro vás přichystala i statistiku návštěvnosti tohoto snímku...i když ještě pár jedinců přišlo po zhasnutí světel, napočítala jsem všehovšudy 28 návštěvníků - a to je celkem dost na obvyklou návštěvnost 6 lidí ;D Lidé u nás teda moc kulturu nepodporují, jak jsem si všimla...

Vím, že sem nikdo nechodí a nečte moje články, takže to pojmu jako deník.... Jenom se ráda obracím jakoby na někoho druhého.
Moje mamma (mamička) je teď v nemocnici, takže jsem doma v podstatě sama s mladší ségrou a dva a půl letým Dennym. To je takový zvláštní, když na vás leží veškerá zodpovědnost... Kdybyste to nevěděli, tak Denny je pejsek :)) Nejradši ho chodím venčit přes cyklostezky, a když se mu chce chodit (je totiž v poslední době strašně línej), tak jdeme až do "lesíčka" - spíš taková alej stromů podél polní cesty kousek od skutečnějšího lesíka. Dneska ráno jsem šla přes tu cyklostezku a naproti mě jela jedna paní, která je schizofrenička a myslí si, že s ní doma bydlí ještě nějací "oni", kteří jí ničí úrodu na zahrádce a ona se před něma zamyká na 10 západů...takže tahle paní mě nejdřív jen pozdravila a jela dál, ale pak jsem si všimla, že se vrací zpátky - jenom aby mi řekla, že "na tom kole vypadáš jako Barbra Streissand" (jakože jsem nejela na kole), načež na ni začal Denny štěkat, takže řekla, že radši zase pojede dál...

Za necelé 2 týdny mě čeká zápis na vysokou, jinak do školy se chystám až 20. září. Nevím, jestli se mám těšit nebo ne... Toho 20. září bude ale teprve slavnostní zahájení školního roku, učí se až od 21. :)) Doufám jen, že to s tím rozvrhem půjde hladce. Je dost možné, že ho ani sestavovat nebudu a děsím se toho, co mi navalí za předměty, páč si budu vybírat specializaci až do letního semestru... Ale pravděpodobně se budu rozhodovat mezi latinou a hebrejštinou. Mám takový pocit, že pro mě by byla užitečnější latina, přestože je to "mrtvý" jazyk.

P.S.: Chtěla bych chodit do chrámového sboru, jestli bude ta možnost.

P.P.S.: Přednastavila jsem tu nějaké články, páč nevím, jestli neodjedu....ale všem je to nejspíš jedno :))) Divím se tomu, že to tady ještě vedu, přitom už je to přes 3 roky...

P.P.P.S.: Strašně bych chtěla jet na Finntroll do Zlína, ale nikomu se tam nechce.... Sice je to v neděli a v pondělí budu muset do školy, ale stačilo by dojet do Olomouce a to by se pak nějak udělalo.

Niels Arden Oplev

19. srpna 2010 v 9:48 | Kimbbu
Oddělené světy (To verdener) - 2008
Muži, kteří nenávidí ženy (Män som hatar kvinnor) - 2009

EMILIE AUTUMN

18. srpna 2010 v 19:31 | Kimbbu |  NEW WAVE

emilie
Anarchistická houslistka, kterou objevila Courtney Love, se v současnosti vrací na světla jevišť se svými typickými korzety, vlastními ďábelskými temnými texty, kovově řezajícími houslovými sóly a průmyslovým silným hlasem, masou lidí uznávána za "gothic". "Goths" se ještě nikdy tak nebavili.

Emilie Autumn, narozená roku 1979 v Los Angeles, byla přiřazena časopisem Interview mezi "14 nejzajímavějších umělců". Její show se skládá z glam-rockových frašek doplněných nedostatečně oblečenou skupinou dívek fanouškům známých jako "Bloody Crumpets" (Krvavé lívance). Emilie však vystupuje jako sólová osobnost. Svůj hudební styl popisuje jako "Victoriandustrial", ve kterém je znát jak její vášeň pro viktoriánské období spojené s průmyslovou revolucí tak agresivní metal. Naposledy vydala dokonalé album OPHELIAC (2CD), které je mnohem temnější než její předešlé desky (co se týče nově chystaného alba, slíbila, že bude ještě mnohem metalovější a tvrdší). Nedávno jsem vyslechla interview, které s ní udělali chlapci z jednoho nejmenovaného českého rádia - zrovna když koncertovala v Norsku, kde je velice oblíbená. Prozradila, že zpočátku na její koncerty chodily spíše dívky, které však s sebou začaly tahat i své protějšky a dnes je zastoupení obou pohlaví na jejích koncertech vyrovnané - někomu se to totiž může zdát prapodivné, poněvadž výzdoba jejích show připomíná čajové dýchánky pro panenky.

Co se týče alba Opheliac, objevují se tu opravdu kontroverzní témata v rozsahu až maniodepresivní psychózy - titulní píseň "Opheliac" předznamenává cembálová předehra, skladba se postupně vyvine do agresivního refrénu, kde můžeme poprvé na této desce slyšet Emilii growlovat nebo spíše a jednoduše řvát ;D
emilie autumn
Oproti tomu následující skladba "Swallow" je až nakažlivě taneční a mnohem umírněnější. Potom následuje epický kousek "Misery Loves Company", sebezmrzačení v podání pekelně decentně děsivé skladby "Liar", "Gothic Lolita" pojednávající o sexuálním zneužívání, krásně ironická "The Art of Suicide" vyprávějící o problému sebevraždy a dojemná tragicky žertovná "Thank God I'm Pretty", ve které Emilie otiskla své vlastní zkušenosti.

Emilie sama o albu řekla:
"Naučila jsem se chodit v zákulisí divadel a oper, mezi krásným chaosem způsobeným vyměňováním kostýmů, cirkusovými vystoupení, upocenými tanečnicemi, roztékajícím se líčením a strašně moc třpytkami. Potom jsem se zbláznila a byla zavřená. Tohle je jednoduše to, co zní uvnitř mé hlavy. Opheliac je má bláznivá scéna."

Emilie Autumn vyrůstala s matkou švadlenou obklopená přírodou a mořem. Ve 2 letech jí byla diagnostikována leukémie. Sama sebe se ptá: "Jsem skutečně naživu nebo jsem zemřela když mi byly 2 roky a jsem jen velice přesvědčivý duch? Protože, pravdou je, že nevím a občas přemýšlím, nevím jestli jsem živá." Z leukémie se však vyléčila a ve 4 letech začala hrát na housle. V 10 letech ukončila školní vzdělávání ženouce se za cílem stát se světově uznávanou houslistkou. V 11 letech se stala vegetariánkou, protože si nedokázala odůvodnit, proč jíst zrovna chovná zvířata a ne domácí mazlíčky. Ještě později se stala vegankou. Okolo 13-14 let začala skládat vlastní muziku. Od 14 let navštěvovala hudební konzervatoř v Indianě. Po 2 letech studium ukončila, protože nesouhlasila s názory učitelů na osobitost a klasickou hudbu.

V 17 letech začala zpívat a hrát na klavír. Po nepříjemné zkušenosti s jedním hudebním producentem si zřídila vlastní hudební značku "Traitor Records". Vydala své klasické album "ON A DAY...", název odkazuje na Shakespeara a také fakt, že nahrávání trvalo pouhý den. Poté nahrála EP "CHAMBERMAID" a po událostech dne 11.9.2001 vydala dobročinnou skladbu "By the Sword".

V roce 2002 vydala koncepční album "ENCHANT", které popsala jako "nefalšovaný fantasy rock". Pojednává o snech a příbězích a duchách a vílách, kteří ti ukousnou hlavu, když se jich pokusíš dotknout.

autumn
Poté, co se pokusila o sebevraždu, byla zavřena v psychiatrické léčebně v Los Angeles, kde jí byla diagnostikovaná maniodepresivní psychóza. Ke svému pokusu o sebevraždu řekla: "Jestliže se ti přihodily obížné věci nebo jsi prošel výchovou která ti udělala v hlavě bordel - od 6 let jsem byla mnohokrát zneužívána a znásilněna - potom je občas těžké říct čím to je." Emilie vidí podobnost mezi ústavy pro choromyslné ve viktoriánské éře a současnosti.

V březnu 2007 vydala album "LACED/UNLACED" obsahující 2 disky - na 1. jsou klasické houslové skladby a na 2. jsou nové skladby pro elektrické housle. V srpnu 2007 vyšlo "A BIT O' THIS AND THAT" - kolekce cover verzí písniček od The Beatles a The Smiths, klasických skladeb a nějakých vlastních písní. V roce 2008 vydala album "4 O'CLOCK", které obsahuje remixy písní z alba Opheliac, nové písně a nahrávky čtení z její knihy "The Asylum for Wayward Victorian Girls".

V této knize (česky "Útočiště pro svéhlavé viktoriánské dívky") psala o svých zkušenostech z psychiatrické léčebny. Kniha vyšla v prosinci roku 2009. Jedním z hlavních poslání této knihy je sdělit, že "mnoho pacientů nebylo pomatených a že věc psychických nemocí zůstává stále nepochopená." V knize mluví také o krysách, které si zamilovala kvůli jejich inteligenci a milující osobnosti. Sama 2 krysy vlastní, jmenují se Sir Edward a Basil.

Její hudba a styl bývají označovány jako "steampunk", "neo-Victorian" a "industrial Gothic". Sama je popisuje také jako "psychotickou estrádovou frašku".



Ukázky: LIAR


DOMINANT (nádherná instrumentální coververze Bacha v podání industrialu)


Dále doporučuju: I Want My Innocence Back, God Help Me, Shalott, Gothic Lolita, Let the Record Show, Dead Is a New Alive, Opheliac a další... :)))

Blinding an eagle

17. srpna 2010 v 22:51 | Kimbbu |  Hodina poezie
We've blinded an eagle
to capture its perfect sight
it's not yet illegal
to keep all nature's might

But, remember...

One day I'll catch you
and then you'll be surely dead
it's not just a day you
endlessly drove me mad

I'll feed on your fear
so it must be
in a tomb my dear
you'll understand me

Wind will take your power
Air will cause your decay
Earth will be your dyer
Flame will seize you that day

Is it OK?

The eagle rising from the dust
taking back its sight
this time concerning no lust
what it is like without the light?

You thought you could everything
when the fortune has changed
Do you need anything?

Shot and then.... silence

Tomáš Vartecký

17. srpna 2010 v 21:16 | Kimbbu |  Ostatní
Protože se mi moc líbí český muzikant Tomášek Vartecký, rozhodla jsem se o něm napsat článek - potažmo naházet sem sto fotek, abych se na něho mohla občas kouknout ;D

Jeho zářící aury jsem si všimla asi před 2 rokama, když hrál s Karlem Gottem a Wanastowkama "Lady Karneval"...ten tam tak řádil s tou kytarou...od té doby na něho nedám dopustit.

Je velice hudebně činný a v každém případě výborný kytarista a skladatel. Složil dokonce soundtrack k českému filmu "Musím tě svést", především je však známý jako skladatel hudby pro zpěvačku Annu K. Dále by to pak určitě byly skladby jeho vlastních kapel. Teď se půjdu přesvědčit, kolik těch kapel vlastně má :)))

Ano...takže... tady to máme:
  • tvoří velkou část kapely Kurtizány z 25. Avenue
  • a trochu menší část kapely Wanastowi Vjecy (tu větší musíme přiznat Robertu Kodymovi)
  • doprovází Daniela Landu při nahrávání desek a jednou jsem ho viděla i naživo
  • účastnil se projektu nazvaném Devil's Autumn, který tvořili členové kapel Wohnout a Kurtizány
  • předtím hrál také v kapelách Lucie a Kollerband
kuku
toma
tomča

promo
live
tomáš
koncert

Jumping Drums 3.8.2010 Uničov

16. srpna 2010 v 22:49 | Kimbbu |  Koncerty, akce, cesty...
Co se týče všech akcí konajících se v rámci letošního kulturního léta, nejvíce mě lákal zrovna tenhle kousek. Mám pocit, že na plakátě je představovali jako bubenický orchestr, který se inspiruje africkou až rockovou hudbou a prvky zenového bubnování (alespoň já to chápu jako meditační hudbu ;D). Myslím, že to vystihli dokonale. Až na to, že z orchestru se nakonec vyloupli čtyři kluci, ale tím líp pro posluchače, takhle vynikly lépe jednotlivé linie.

Chlapci vypadali velice sympaticky, jsem naprosto spokojená. Nynější sestavu tvoří bratři Ivo a Radoslav Batouškovi, dále pak Jindřich Jakubal a Milan Dolák. Jejich hudbu tvoří samozřejmě bubnování - na bonga, konga, perkuse a bicí soupravu (doplněné flétnou, pískáním či zpěvem). Bubnování v jejich provedení je opravdu mocná věc. Plus lídr Ivo je velmi zajímavá a zábavná osobnost. A má pěkná tetování - logo kapely Jumping Drums a symbol "ohm" ;))

Bicí jsou můj nejoblíbenější muzikální instrument, takže jsem byla v sedmém nebi. Bohužel na ně sama hrát nemůžu páč bych je neměla kam nacpat ;D Strašně miluju to šlapátko dole... To je prostě kouzelný koukat na chlapa jak mlátí do bicích a jak je do toho ponořený a kouše se do rtů a v lepším případě hraje nahoře bez - taky je to pořádná makačka, že vypotíte litry vody ;D (Ehm..teď jsem si vzpomněla, jak jsme jednou byli se školou na muzikálu "Pokrevní bratři", který doprovázela mladá zřejmě metalová kapela - z toho bicmena jsem byla unešená - jsem na ně čuměla, i když tam jenom vykukovali zpoza kulis místo abych sledovala hlavní scénu ;D..to nic, to jen taková odbočka...)

Takže je samozřejmé že jsem byla zažraná do těch divočejších skladeb kde vynikal právě hlučnější bicí aparát, ale i klidnější skladby potěšily. Aspoň jsme si tam všichni mohli zameditovat a usměrnit tok energií :)) Slyšet je hrát naživo je nesrovnatelné s pouštěním "pouhých" nahrávek, protože ta energie a síla jde přímo vidět a jinak než v přímém kontaktu to nezaznamenáte. Jinak je velice příjemné poslouchat vyprávění lídra Ivoška...i s rychlokurzem hry na bicí to bylo ;))

Mohla bych o tom psát ještě dlouho ale nějak se mi do toho nechce...snad jen můžu říct, že bych si to někdy příště zopakovala.    

A samozřejmě, musím vyzdvihnout původ této formace - Olomouc ;D

Pro další info nebo zájem o kurzy na bicí můžu jen doporučit oficiální stránky: www.jumpingdrums.info

Jako jeden z dalších plánů kulturního léta bych se ráda podívala na Dana Bártu a jeho Illustratosphere... tak snad to vyjde

He, a teď se jdu už jen ponořit do zvuků a melodií výborné české kapely Silent Stream of Godless Elegy :))

JUMPING DRUMS:
jumping drums